„U prostorových věcí mne zajimá otázka prostorů a poloprostorů a jejich uplné vymizení, nejen "do prostoru" ale i "v čase"…“ (Jan Fabián, 2014)
Ve své tvorbě využívá etické funkce díla, prostřednictvím jednotlivých prací přivádí k zamyšlení nad automatizovanými procesy nebo upozorňuje na nevyrovnané vztahy vůči životnímu prostředí. Pohybuje se mezi prostorovou tvorbou, architekturou, designem a digitálním obrazem. Jeho úsporné instalace, objekty, a interiéry působí dojmem rovnováhy a občerstvení mysli. Vychází z pozorování skutečnosti a zároveň patří k trvalým hledačům smyslu bez zbytečné tragické zátěže.
V mnoha projektech naráží na ekologickou neudržitelnost. Nejčastěji se u něj toto téma objevuje v instalacích. Mezi ně patří jemný zásah do veřejného prostoru z roku 2008, kdy umístil do městského parku Sochu kompostu. Telefonní budku využil jako kompostér, vyplnil ji bioodpadem. Skrze sklo bylo možné pozorovat jednotlivé vrstvy tlení. Přirozený proces působil městském prostoru náhle nepatřičně, přestože šlo o pozitivní akt – recyklaci telefonní budky a zeleného odpadu z parku. Další dílo s ekologickým podtextem byla performance Socha zácpy, kterou uspořádal v roce 2009 v Praze v průjezdu Školská 28. Vyzval několik majitelů automobilů k vyplnění vjezdu do dvora a simulaci skutečné zácpy včetně běžících motorů. Širší společenský apel rozvinul v projektu Dobře už bylo (2008). Performance se uskutečnila na parkovišti v Praze na Pankráci na pozadí nově vzniklých výškových budov a hypermarketu se stavebním materiálem. Neurčitý dům menší velikosti s fasádou z hliníkové parotěsné reflexní folie se tápavě pohyboval po parkovišti. Situace působila jako podivný průvod o jedné masce, která generovala mnoho otázek a zároveň měla poukázat na „(…) nevratné procesy, o kterých rozhoduje okamžitá potřeba namísto dlouhodobé rozvahy.“ (Jan Fabián, 2008). Součástí videoperformance byl opět neokázalý humor, kdy pohyb domu byl svázaný s pohybem automobilu skrytého uvnitř. Vnější vizuální podněty zpracovával Jan Fabián ve fotografických cyklech. V souboru fotografií Nadměrná velikost (2009+) dokumentoval pohyb veřejným prostorem s neúměrně velkým nákladem nebo ve Složce bez názvu (2009) se věnoval zachycení nepatrných logických nesrovnalostí, které nás denně obklopují. V projektu 81 x 25 dpi (instalace pro České centrum v Londýně, Velká Británie, 2003) přehodnocoval vztah reality a virtuality. Digitální fotografii z internetu, zvětšil tak, aby její rozměry odpovídaly skutečnosti v měřítku 1:1. Výsledky dlouhodobého pozorování uplatňuje při realizaci interiérů. Křiklavě žlutou, kterou použil při stavbě zahradního altánu na vnitřní rámy oken u něj nelze chápat jako bezobsažný estetický prvek, ale přirozený rozjasňující přechod mezi altánem a zahradou, který vychází z barvy jarně zelených listů. V sochařské práci uplatňuje doslovnost jako jistou formu zlehčující rehabilitace oboru, který byl (možná i trochu ještě je) v kriziointu situace často rozkrývá už v názvu. Socha dopravní zácpy (2009), Socha šibenice (2001), Křeslo svalovec (2002), Socha kompostu (2008) apod.
Plynule přechází mezi volnou a užitou tvorbou, aniž by jedna část převyšovala druhou. Jako jeho nejsvobodnější realizace působí Poustevna Kohoutov (2011), věžovitá skica z klacků a trámků v prostoru. Jan Fabián pracuje kontinuálně velmi nenápadným způsobem, o to příjemnější je možnost jednotlivé věci postupně objevovat.
(publikováno: 2014)
