Malíř, kreslíř, grafik a ilustrátor Jan Knap je umělec katolického vyznání, solitér, který se po zahraničním studiu a zkušenostech vrátil v 90. letech 20. století do Čech. Do tuzemského kulturního klimatu přinesl neobvyklý a harmonický způsob malby figurálních scén sakrálního rázu. Obdobně jako u jiných, tzv. exilových autorů, se i pro Knapův návrat stalo příznačným, že jeho tvorba je dodnes reflektována mnohem více v zahraničí než u nás.
Knapovy umělecké začátky jsou spojeny se skupinou Normal, kterou založil v roce 1979 se svými přáteli z düsseldorfské akademie, s Milanem Kuncem a Petrem Angermanem. Jejich skupinové olejomalby inspirované reálnými předobrazy byly protikladem nové tvůrčí vlny německého abstraktního gestického expresionismu, tzv. „Neue Wilde“, který pracuje s neotřelými výtvarnými nástroji podtrhujícími individualismus umělce. Knap se pokoušel svou vlastní, jakož i svou uměleckou identitu nalézt skrze ilustrování dětských knih a také abstraktní malbu, kdy se vyvíjel jeho rafinovaný smysl pro geometrii i rodinnou tematiku.
V polovině 80. let, když si jeho práce povšimli významní galeristé, se Knap osamostatnil. V té době se už ale jeho díla kvůli zjevnému náboženskému obsahu na umělecké scéně a v tehdejším postmoderním kontextu prosazovala mnohem obtížněji než práce jeho souputníků. Knapovo dílo na první pohled působí velmi idealisticky a naivně, jedná se však o práce s hlubokým a vážným obsahem, promyšlená do nejmenšího detailu. Ačkoliv autor se svým výtvarným projevem nikdy nespadal mezi hlavní umělecké proudy, dnes jsou jeho obrazy, kresby a grafiky velmi ceněné.
Janu Knapovi učaroval svět byzantských ikon a italské malby středověku a renesance, které následoval i prostřednictvím výrazových prostředků, jako jsou pevně vymezené tvary, výrazný kolorit a jasná výstavba kompozice. Knap podobně jako staří mistři maluje obrazy olejovými barvami na závěsná plátna, a to na základě přípravných studií, skic a lavírovaných kreseb, které jsou samy o sobě uměleckým dílem. Klade přitom důraz na tradici poctivého řemesla a postupy ověřené staletími. V jeho kompozicích nacházíme odkaz prerafaelitů, umělců tzv. Beuronské školy, ale také Františka Tkadlíka, Josefa Füricha a zvláště pak Jana Zrzavého.
Dominantním námětem Knapových náboženských obrazů je téma Svaté rodiny, v které lze vidět jakoukoliv jinou pozemskou rodinu zažívající události „všedního dne“. Jestliže v člověku bez teologického vzdělání obraz rozproudí vnitřní život, pak je to plně v souladu se snažením a filozofií umělce, jenž svá díla záměrně nepojmenovává, aby divákovi předem nedefinoval, co v nich má vidět. Knapovy obrazy vycházejí z evropské výtvarné tradice křesťanského umění, kde je každému prvku kompozice připsána přesná symbolická hodnota a které hovoří v podobenstvích. Panna Maria v Knapově Zvěstování je potom pokornou zahradnicí přijímající boží poselství od archanděla Gabriela v symbolické „Zahradě uzavřené“ (Hortus conclusus), v níž rostou květiny zosobňující její ctnosti, které sama pěstuje. Umělec ve svých obrazech přisuzuje velkou úlohu také hudbě, kterou provozují andílci i sám Ježíšek, a navozují tak „rajskou harmonii“ bez poskvrny prvotního hříchu. Kristův budoucí osud Trpitele, Spasitele i Pantokrata se připomíná otevřenou knihou, v níž Marie čte o předpovědích proroků, dále pak jablkem, jež Krista staví do pozice „druhého Adama“, ptáčkem, který je předznamenáním trnité cesty na Golgotu, či baldachýnem ciboriového oltáře, jenž poukazuje na zpřítomnění Kristovy oběti.
Drama vnitřního příběhu se v Knapových obrazech odehrává tiše, bez okázalých gest a protikladů. Stejně jako v byzantských ikonách zde nejde o akci, ale o kontemplaci. Autor zasazuje scény do harmonicky komponované ideální krajiny, která dotváří idylu ztraceného ráje. Děj se obvykle odehrává během sluncem zalitého dne, kdy paprsky procházejí skrze šťavnaté listy stromů, jindy příběh svírá zasněžená krajina.
Kromě náboženských motivů jsou v zobrazeních obecně přístupná sdělení o jedinečnosti zrození života, významu mateřství, rodičovství, nenahraditelných chvílích rodinné pohody, blízkých pout a tajemství života vůbec. Umělec do svých obrazů s oblibou vkládá hravost. Všudypřítomná je harmonická atmosféra dějů, které život člověka provázejí, ať už jde o práce v sadu, žehlení prádla, truhlaření, hudbu, piknik v trávě, četbu knih či dětské hry. Knap ve svých obrazech přirozeně prolíná náboženskou tradici s novější, nedávnou historickou kulisou: postavy jsou novodobě oděny, scény se odehrávají v domácnosti se sporákem nebo s řadou moderních rekvizit (hračky, badmintonové rakety, švihadlo aj.). Do současnosti nejde, ta by již působila nevěrohodně. Náboženský výjev autor přesunul do dob našich prarodičů, rodičů, dětství, jež se nám zdálo být rájem. Je to čas, který je pro nás paměťově ještě uchopitelný, blízký – a věc je tak sdělitelná, přijatelná, pochopitelná.
Knapova výtvarná díla sice vesměs krouží okolo jednoho tématu – malovaná stále stejným stylem –, pojednaná jsou ovšem odlišně, v mnoha variacích. Snahou a přáním Jana Knapa je svými obrazy vyvolat komplexní úvahu o lidském jednání a základních životních otázkách. Jsou to meditace nad životem, u nichž však autor nezanedbává ani krásu malby.
————————-
Zdroje:
Osobní stránky malíře, Galerie Caesar Olomouc, https://www.galeriecaesar.cz/Galerie%20Okruh/Jan%20Knap/Jan%20Knap.htm, vyhledáno 21. 12. 2024
ŠÍCHA, Jan / KNAP, Jan / VESELSKÁ, Dana: Jan Knap. Betlém je vážná věc. (kat. výst.) Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Litoměřice, 2023
VACHUDOVÁ, Božena: Z jiného času … In: Jan Knap. Kresby a obrazy. (kat. výst.) Galerie ART Chrudim, Chrudim, 2014, 7–8
ŠÍCHA, Jan / KNAP, Jan: Můj obraz je jako pohlazení chudáka. Jan Knap. Západočeské muzeum v Plzni, Plzeň, 2022
ROYT, Jan: Et in Arcadia ego. In: Jan Knap. (kat. výst.) Galerie Václava Špály, Praha, 1998
ŠEVČÍKOVÁ, Jana / ŠEVČÍK, Jiří: Jan Knap. Obrazy. (kat. výst.) Galerie hlavního města Prahy, Praha, 1990
