Tvorba Jana Pištěka (1961) se započala v polovině 80. let, kdy malíř ukončil na pražské AVU studium figurální malby a krajinomalby. Vyvinul však druh malby, jež harmonicky vyvažuje figurální a abstraktní výraz, v jedinečné polaritě iluzivnosti zobrazení světa a materiální hmotnosti obrazu. Od prvních odkazů k archetypálním symbolům a geometrickým znakům prošly jeho obrazy citlivým formováním různorodých abstraktních krajin, vesmírných dobrodružství, živelných pohrom či hmotných proměn, aniž by je konkrétním způsobem popisovaly. Naopak, staly se neobyčejně homogenním a unikátním důkazem barevně působivého malířského gesta, kombinovaného s metaforickou událostí tvaru.
Jan Pištěk zdědil po otci Theodorovi výtvarné nadání pro filmový a divadelní design, avšak rozhodným způsobem upřednostnil samostatnou volnou tvorbu. Těžiště jeho malby spočívá v parafrázích přírody, meditativně pojaté, obdařené duchovní spiritualitou, avšak vyjádřené s hmotnou účinností barev a textury obrazu. V rané fázi své tvorby se Pištěk zaměřil úsporným způsobem na malířskou osnovu obrazu, zobrazenou jemnou šrafurou a protkanou geometrickými či předmětnými symboly, anebo figurálními detaily. Na přelomu
90. let následovaly abstraktni geometrické formy hodinových strojků Mechanismus (1991), jeho první výraznou sérií se však staly monochromně pojaté krajinomalby Japonské zahrady (1992), jakoby pořízené z barevných negativů fotografie. Zaujaly křehkostí pomíjívé atmosféry, jež obrazům vdechla osobitou emocionalitu i náznak nadčasovosti, zapůsobily romantickým a neosobním dojmem zároveň. Z tohoto cyklu vyplynuly jednotlivé motivy obrazů druhé poloviny 90. let – vodopády, jezírka, skaliska aj., série scenérií Šumavy Neposkvrněná, (1994), vrcholící vyjádřením kontemplativních stavů mysli umělce.
Nový cyklus malíře po zlomu milénia byl orientován k vyšším sférám, hvězdám a vesmírným událostem, zřejmě i pod psychickým vlivem nástupu nové epochy. Od kosmických fantazií, inspirovaných mimo jiné studiem snímků z vesmírných letů NASA, a rozvinutých později v rozhovorech s anglickým přítelem o společných snech, vznikla zajímavá obrazová série, vystavená v Galerii kritiků pod názvem Sny Mr. Williamse (2006), představující lety prostorem, jakožto metaforické úniky ke svobodě a volnosti na vysněné ostrovy věčné blaženosti. Pokračováním cyklu se opět staly krajiny, jež lze shrnout pod název Fata morgana (2005-6), zpodobňující barevné spektrum nebes v působení světla a vzdušných vibrací.
Cyklus kulminoval v létě 2007 velkoformátovými Krajinami, jež shrnuly dosavadní umělcovo malířské objevování v žánru krajinomalby a poznatky ze života stromů a lesů, sopečných erupcí v denní i noční době, mořských vln a ohně. Zařazením motivů živelných pohrom se tato obrazová série rozrostla o další řadu, nazvanou Živly (2008-11), paralelně s umírněnějšími takřka monochromními obrazy Neviditelný život tmy (viz monografii Arbor Vitae, 2011, text Tomáš Pospiszyl). Cyklus Živlů opět parafrázuje přírodu – bouře nad krajinou, mořský příboj, jícen sopečného vulkánu apod., avšak tvary se podobají přírodním jevům jen zdánlivě, ve své podstatě jsou především abstraktním záznamem nanášené barvy a oscilují mezi prostorovou iluzí a zájmem o povrchové zpracování obrazu. Chvějivé světlo, vyvolávající v některých obrazech zdání reality je zde tvořené použitím kontrastních barev a celkový důraz je kladen na dramatické vrstvení barev, obsahujících i příměsi anorganických látek, jež v povrchu plochy modelují jakousi samostatnou geologickou realitu.
V poslední době se Pištěk zaobírá autonomií vzniku malířského obrazu (cyklus Industriální klon ). Na plátnech, jež mu při malování slouží k ochraně podlahy ateliéru, se postupně nahromadila rezidua nečistot, prach, barevné skvrny, stopy po stříkání obrazů nebo rámování, jež dokládají samostatný život obrazového plátna. Jako sekundární „odpad“ z aktu umělecké tvorby se staly malíři paralelou přirozeného světa k uměle konstruovanému světu. Jimi se opět vrací i k přirozenému stavu mysli, vztahu rovnováhy s okolním světem a k živé zkušenosti vnímání. Také si jimi ověřuje své poznání materiálního jsoucna a možnosti průniku oním prázdnem, na cestě od představivosti k vědomí tvořivé mysli.
