Práce Jana Stolína si na české výtvarné scéně vydobyly nepřehlédnutelnou a uznávanou pozici. Jen málo českých „sochařů“ pracuje tak důsledně s reinterpretací prostoru, jako to činí právě on.
Stolínovo výtvarné zaměření se orientuje dvěma směry – na jedné straně jsou to skulptury, ve kterých využívá průmyslových ready-mades – trubek, klima-technických elementů, ventilátorů apod., na druhé straně pracuje s barevným světlem, ať již v projekci či v jeho „televizní“ podobě na monitorech.
Stolínovy trubkové a z průmyslových polotovarů vyrobené skulptury propojují kompozičními citáty abstraktních moderních sochařských systémů – jak je nacházíme v díle Constantina Brancusiho, Henry Moora, Hanse Arpa, Jaquesa Lipschitze či Alexandra Archipenka – s neo-dadaistickým využíváním, či dokonce „zneužíváním“ nalezených a nepříslušných materiálů, výrobků a vjemů, jak je můžeme sledovat u Johna Cage (zvuk) či Armana (průmyslové výrobky).
Stolín nachází tyto materiály ve skladech vzduchotechnických firem a z „husích krků“ a klimatechnických trubkových elementů vytváří stříbrné zauzlené skrumáže kovových „hadů“, plazících se po zemi či stěnách, valící se z otevřených oken (Instalace v Brně, 2001), či tvořící jasnou futuristicky působící tektonickou konstrukci (Aeronále, Ruzyň 2008). Pravidelné „vybavování“ těchto labyrintů zvukovým doprovodem, často jako odpověď na pohyb diváka, posouvá tyto skulptury do výtvarné oblasti, nacházející se mezi kinetickým, interaktivním a klasicky moderním sochařským přístupem.
Stolínovy instalace s barevným světlem, barevným stínem a barevnou projekcí, které vznikají vedle jeho „průmyslových“ skulptur, vynikají poetickou elegancí i sofistikovanou hloubkou. Ještě důsledněji, než jeho skulptury, reflektují prostor, ve kterém jsou instalovány a ve své konečné podobě jej nově definují. Na první pohled převládá u těchto světelných instalací geometrický kompoziční minimalizmus, který Turellovsky vytváří v původně neutrálním prostoru autonomní dramatickou barevnou „architekturu“. Při delším vnímání však divák objevuje další dimenze tohoto nového prostoru: v čase probíhající změny „architektonické“ konstrukce, či skryté sémantické „hry“. Intenzita světelných paprsků se „náhodně“ proměňuje a nechává svou tektoniku „organicky“ žít (Památník obětem ŠOA, Liberec, 2008), barevnost znaků a písmen sleduje v počítači generovanou „náhodnou“ řadu (60-120 frames per sekond, Dům umění města Brna, 2007). V jiných instalacích se vedle monochromních ploch a linií na vedlejším monitoru opakuje krátká sekvence z pornografického filmu (Im Geist…, Galerie VŠUP v Praze, 2003). Tento „dramatický“ protiklad (ryzí minimalismus kontra pornografický kýč) tvoří jednu z častých kontradikčních principů jeho světelných instalací. Zajímavé je při tom, že zatímco se ultrakrátká sekvence pornografické scénky opakuje tak rychle, že získává charakter bezobsahového a čistě formálního – minimalistického – řazení, jeví se divákovi po jisté době proměna abstraktních elementů jako téměř kýčovitá hra. Jiné světelné instalace jsou dominovány sofistikovanější formou tohoto protikladu, totiž kontradikcí mezi zřetelným minimalistickým řádem a mezi jeho skrytou, náhodně (chaoticky) naprogramovanou změnou, vedoucí k vytváření stále nových minimalistických konstelací.
Zapojení počítačového programování do svých instalací autorovi umožňuje vytváření vyvážené a sofistikované kontradikce mezi repetujícími automatismy, vytvářející známé minimalistické řady, a mezi příslušnou dávkou „chaotické“ nahodilosti, která tyto řady narušuje, a tím i „zlidšťuje“. Tato dichotomie tvoří pro Jana Stolína základní výtvarnou strategii, kterou se mu daří nenásilně a inteligentně vtáhnout diváka do kouzla vizuálních her, odehrávající se mezi geometrickou zákonitostí a chaotickou náhodou – tedy mezi vědeckým kalkulem a lidskou nevypočitatelností.
Základní zájem autora je zřejmý: tematizuje na nejrůznějších úrovních vztah mezi minimalistickým (vědeckým) řádem a náhodným (humánním) chaosem, čímž se dotýká základní dichotomie lidské existence vůbec. Zdroj Stolínovy výtvarné kvality leží v jeho schopnosti suverénně výtvarně zprostředkovávat mezi těmito protiklady a stavět je do stále nových spojitostí a tak vyvolávat nové neočekávané a ambivalentní obsahové asociace.
Pavel Liška