Jana Kapelová pracuje s prvky kulturního aktivismu, se stylizací do rolí a modely participace. Postupy a témata jejích prací lze definovat „jako tekutou uměleckou praxi“. Přelévá se z jednoho tématu do druhého, v reakci na aktuální podmínky autorčina života. Nejedná se přitom tolik o psychologickou introspekci jako spíše o de/konstrukci “sociálního těla” jednotlivce. Všímá si rolí, které sehráváme uvnitř společnosti a modelů, které ať už vědomě či povědomě ovlivňují a formují naše osobní životy. Práce Jany Kapelové se tak dají v obecné rovině ztotožnit s poselstvím: “My jsme instituce!” Navádí nás k tomu, abychom k platným konvencím nepřistupovali automaticky, ale podrobovali je vědomé analýze, všímali si jejich historických východisek a pokoušeli se k nim zaujmout své vlastní stanovisko.
Volný pracovný čas
V projektu Volný pracovný čas (od roku 2011) Kapelová dala dohromady skupinu lidí ne-umělců a amatérských umělců. Na výstavě, která byla výsledkem projektu, se tato skupina lidí prezentovala výrobky vzniklými během pracovní doby bez vědomí jejich zaměstnavatele. Autoři, kteří často zůstali v anonymitě (z obav o své zaměstnání) si jejich prostřednictvím “kradli” čas sami pro sebe, pro uspokojení vlastních potřeb. Jednalo se tak o malou osobní výhru nad systémem.
Moja pamäť je zrkadlo, na ktoré mi dýchli
K otázce seberealizace na místo vykonávání ubíjející práce se autorka navrací i ve svém dalším díle: Moja pamäť je zrkadlo, na ktoré mi dýchli (2012). Inspirací je příběh autorčiny matky Hany Kapelové. I přes obavy svých rodičů se rozhodla opustit dobře placené – ovšem nudné zaměstnání v továrně – a stala se vychovatelkou pro mimo školní výchovu. Jana Kapelová se do ní stylizuje a v podobě žánru malé jevištní formy přednáší prozaickou báseň. Vzniká tak pomyslný dialog mezi dvěma ženami, pocta jednomu životnímu rozhodnutí.
Nie my žijeme v tomto priestore, ale tento priestor žije v nás
Zatímco Moja pamät je zrkadlo na ktoré mi dýchli je pomyslným dialogem mezi matkou a dcerou, u Nie my žijeme v tomto priestore, ale tento priestor žije v nás (2013 – 2014, televizní inscenace) se odehrává na obecném principu zviditelněním společenských kódů.
V domě zařízeném ve stylu 80. let hovoří tři postavy o stavu umění a umělecké kritiky. Jejich rozhovory se sestávají z vět citovaných ve slovenských normalizačních filmech 80. Let. Pointa a smysl videa spočívala v uvědomění společného mezigenerační kódu komunikace a ve zjištění, že současná generace třicátníků používá stejné formulace jako ta předchozí.
Autorka přitom vycházela ze zjištění, že od roku 1980 nebyl na Slovensku cenzurovaný žádný film. Autocenzura tak dokonale vymazala jakýkoliv závadný obsah a formu projevu. Nicméně tím přispěla k dokonalejší formě podprahové kritiky a to ve způsobu dekódování předkládaných informací divákem.
Kunsthalle – súhrnná správa o stave ustanovizne
Komplexní analýzou stavu slovenské výtvarné scény je projekt Kunsthalle – súhrnná správa o stave ustanovizne (2011 – 2012). Jeho finálním výstupem byla šesti kanálová projekce v bratislavském Domě umění (zamýšlené Kunsthalle) prezentující inscenovaný dialog osmnácti protagonistů z řad členů ministerstva kultury či uměleckých aktivit usilujících v posledních patnácti letech o vznik slovenské Kunsthalle. Jejich výpovědi se doplňovali navzájem. Často absurdní monology jednotlivých aktérů jsou sestříhané tak, aby tvořily zacyklený dialog, pomyslný dokument o frustrujícím a bezvýchodném vyjednávání, osobních sporech a zklamání, které mnohoroční úsilí o zlepšení kulturní infrastruktury přineslo (Kapelova, 2014). Aktivismus v této práci obsažený, se vyznačuje dvojsečným charakterem. Přináší umělecké obci sebepoznávací nástroj a zároveň poukazuje i na neschopnost její domluvy.
Čekanie na materiál
V práci Čekanie na materiál se opět tématizuje možnosti tvůrčí seberealizace a generační dialog na pomezí širších socio-politických souvislostí.
Hlavním protagonistou krátkého videa a spolutvůrcem architektonické složky instalace se stává autorčin tatínek Ján Kapel. Po dobu čtyř desetiletí přetváří interiér rodinného domu v Trnavě. Video je koncipované jako profil umělce a jeho díla. Příznačné je pro něj nejen střídání záběrů hovořícího tvůrce a v galerii rekonstruovaných částí jeho díla, ale i postupné odkrývání stop – signatur a datací, které se vztahují k různým fázím jeho tvorby (Nóra Růžičková, 2014). DIY strategie Jána Kapela byla za bývalého režimu motivovaná nedostatkem zboží. V současné společnosti se jeho tvořivost vyživuje z kultury nadbytku. Opět se přitom přiklání k alternativě – tvoří totiž výlučně z toho, co jiní vyhodili.
Umělecké praxe Jany Kapelové je v mnoha ohledech cestou ke svobodě motivovanou touhou učinit podmínky osobního života, ale také například uměleckého provozu přijatelnějšími. Tato dobrodružná výprava ovšem neznamená jití hlavou proti zdi. Naopak je o kritickém vyjednávání, dialogu, hořkých pochybnostech i o důvěře v tvůrčí potenciál jednotlivce.
Z hlediska teorie současného umění bychom tvorbu této autorky mohli zařadit do kateogorie umění jako druhu sociálního výzkumu (artistic based research). Jeho častými nástroji jsou právě dialog, různé typy analýz a rekonstrukcí sociálních situací. Výrazně se v ní uplatňuje také role umělce jako bedlivého pozorovatele situací, a narušitele stereotypů. Přičemž jednou z ceněných devíz tohoto typu umění je schopnost komunikování tvorby nejen uvnitř výtvarné scény, ale také mimo ní.
