Jindřich Štreit je jedním z nejvýznamnějších českých sociálně-dokumentárních fotografů. V rané tvorbě vytvořil soubory s romskou tématikou a ze zákulisí olomouckého divadla. Za největší přínos v jeho díle můžeme považovat zobrazování vesnice, soukromí a mezilidských vztahů. V osmdesátých letech se mu na malém prostoru několika obcí, kde žil, podařilo zachytit kolektivizovanou socialistickou vesnici doby reálného socialismu, vyjádřit pocit z doby a ještě k tomu přinést osobitou autorskou výpověď o lidském údělu. Už do samého začátku systematického zájmu o vesnici je pro fotografa Štreita charakteristický zájem o některé motivy, které byly původně samostatnými cykly: mezilidský kontakt, cigarety, alkohol, schůze, volby, televize, děti, domácí nebo hospodářská zvířata. Důležitou výkladovou linii nesou nápisy, plakáty a potisky na tričkách. Četné motivy také poukazují k vyvázání z tradic a řádu venkova. Všudypřítomná je destrukce, ztráta kulturních hodnot a rozrušování tradičních venkovských vazeb.
Kromě toho od roku 1974 vedl galerii v Sovinci, kde připravil desítky výstav předních umělců, z nichž mnozí měli zákaz veřejně vystavovat. Od roku 1997 připravuje program Galerie V kapli v Bruntále, ale pravidelně organizuje výstavy I na řadě dalších míst (Šternberk, Bludov, Moravský Beroun, Bruntál, Sovinec-hrad).
V roce 1982 se zúčastnil jako jediný fotograf nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců v Praze, kde jeho fotografie vzbudily pozornost StB. Byl vzat do vyšetřovací vazby a posléze odsouzen k trestu odnětí svobody v délce deseti měsíců s podmíněným odkladem na dva roky. Důvodem stanovení trestu (hanobení republiky a jejího představitele) byla interpretace vystavených i nikdy nezveřejněných fotografií (po úřední prohlídce celého archívu fotografa). Součástí trestu bylo zabavení části negativů a pozitivů a fotoaparátu (coby nástroje trestných skutků).
Po převratu se jeho situace změnila. Od roku 1991 pracuje na řadě dokumentárních projektů v zahraničí. Svou vesnici domova objevuje na Slovensku, ve Francii, Velké Británii, Německu, Rakousku, Maďarsku, Rusku, ale pravidelně se vrací i do vesnic Bruntálska a Olomoucka. Rozvádí motivy, kterých si všímal už v osmdesátých letech, ale na místo projevů dobové komunistické ideologie sleduje nové ikony doby. Pracuje ale i na řadě dalších tématicky zaměřených souborech (Ženská věznice Pardubice, Břevnovský klášter, Lidé olomouckého okresu, Mikulovsko, Cesta ke svobodě). Na Institutu tvůrčí fotografie FPF SU v Opavě umělecky vedl několik studentských fotografických projektů (Lidé Hlučínska devadesátých let 20. století, Náš svět, Zlín a jeho lidé, v současnosti Opava na prahu nového tisíciletí).
