Jiří Lindovský ve svých kresbách, grafikách a malbách parafrázuje svět techniky. Přepis exaktní technické reality podřizuje vlastní imaginaci, která skutečnost přetváří v mnohovýznamová obrazová sdělení.
Specifický, složitý výtvarný přístup předznamenaly již rané práce ze začátku 70. let, figurativní malířské kompozice, ve kterých bylo tradiční téma lidské figury nebo zátiší převedeno do barevných bodových rastrů, odkazující k technice přenosu obrazu. Později je vystřídaly linoryty s tématem letadel a konstrukčních součástí jejich technických mechanismů jako samostatných estetických konceptů s vlastními skladebnými pravidly.
Koncem 70. let a v 80. letech se Lindovský soustředil na imaginární prostory technických systémů se složitými vnitřními strukturami. Nezobrazoval ale detaily konkrétních přístrojů, zabýval se vzájemnými autonomními vazbami jednotlivých technických prvků a jejich celků. Tyto prostorové koncepty budoval pomocí hustě řazených, opakujících se subtilních lineárních sítí nebo šrafur převážně tužkových kreseb, do kterých místy zapojil barevný akcent. Některé z forem zůstávaly záměrně neukončené, neměly logickou vazbu a byly zachycené v blíže neurčeném prostoru. Jejich rozměr ani kontext, v němž existují, autor záměrně nedefinoval, mohou to být makroobjekty stejně jako detaily elektronických mikroprostorů. Pro tyto konstrukce je příznačná vnitřní dynamika prostorových vazeb, kterou vyvolávají neviditelné impulsy, vycházející ze skrytých zdrojů. Řád části z nich je porušený, tvary se seskupují, vrství a překrývají, část struktur se často rozpadá a přeměňuje v zdroje temného záření. Některé z nich evokují fragmenty architektonických konstrukcí, a jejich vnitřních labyrintů. Obsahem těchto výtvarných parafrází je autorovo nepřetržité zkoumání vztahu techniky a technologií k potenciálu lidského vnímání. Některé z kreseb odkazují také k neurčitým prostorům biologických struktur rostlinných vláken nebo buněčných organismů. Vyjadřují spíše intuitivní hledání vzájemných vazeb mezi přírodními a technickými strukturami.
V posledních zhruba patnácti letech Jiří Lindovský své téma dále proměňuje. Volí zdánlivě tradiční námět zátiší, ale jeho obsah naplňuje postupně novými významy. Prostor v něm konkretizuje. Kancelářská zátiší jsou iluzivní prostory s artefakty, odkazujícími na lidskou přítomnost. Přísně rozvržené sestavy kancelářského nábytku, se stolem a kancelářskou židlí doplňuje nezbytný monitor počítače. Se strohým řádem kontrastuje občas přítomná figura „svalovce“. Lindovský spolu se změnou tématu rozšířil typický autorský rukopis; kresbu tužkou kombinuje s malbou akrylem, někdy kresbu zcela eliminuje, pracuje se sítotiskem, do plochy vrství fólie z umělé hmoty. Tento volný tématický cyklus se stává metaforou civilizační reality naší současnosti, která stále víc zaplňuje náš osobní prostor.
