Pro uměleckou tvorbu Jiřího Žáka je příznačný esejistický přístup, kterým zpracovává komplexní témata v jejich nuancované podobě a formuluje vlastní mnohovrstevnatou interpretaci, přičemž pracuje primárně v médiu pohyblivého obrazu. Teoreticky vychází především z postkoloniálních studií, jejichž prostřednictvím zkoumá vztah postkomunistických zemí ve východní Evropě k mimoevropským regionům. Zaměřuje se na to, jak se naše minulá i současná pozice v globální síti moci a privilegií přepisuje do našeho vnímání národní identity a politického chování. Také zkoumá, jak spolu interagují média a politická moc a jaký vliv tyto interakce mají na postoje a nálady ve společnosti, především pak ve vztahu k jinakosti.
Jiří Žák k umělecké tvorbě přistupuje jako k metodě poznávání a reflexe, která se neopírá jen o racionální uvažování. Jejím cílem je posunutí, zpochybnění nebo kritické přehodnocení zavedených a zdánlivě fixních rámců či perspektiv, jimiž jako jednotlivci i společnost disponujeme. Jeho práce vycházejí z rozsáhlého výzkumu a analýzy doprovázené autorskou sebereflexí; dokumentárnímu a didaktickému přístupu se v nich Žák ovšem vyhýbá. Místo toho využívá subjektivní, emocionální a poetický jazyk, kterým sleduje několik významových rovin, příběhů a forem narativity. Jeho díla jsou strukturována vrstvenými významy i výrazovými prostředky. Obraz, zvuk, prostor, čas, pohyb či jazyk představují jednak nástroje pro vytváření příběhové linie, samy o sobě již ale také vyjadřují určité obsahy, vyvolávají asociace a vytvářejí atmosféru. Tímto kumulativním procesem vznikají souvislosti a vazby, které otevírají průchod intuitivnímu a emocionálnímu přemýšlení. To se vpisuje nejen do samotných videí, ale také do jejich prezentace v podobě instalací a environmentů, jež mají imerzivní charakter a diváctvu poskytují další intertextuální souvislosti.
V raných pracích Jiřího Žáka vystupuje jako důležité téma rodinného archivu a selektivnosti paměti. Autor se zde zamýšlí nad procesem tvorby, výběru a organizace archivů, stejně jako nad kolektivním vědomím tohoto procesu při performování vlastního života před kamerou. Ve videu Všechno to mám tady (2013) Žák prostřednictvím příběhu svého dědečka Vladimíra Stuchlíka zkoumá funkce dokumentování rodinného a osobního života skrze oko kamery. Vladimír Stuchlík do tohoto archivu otiskuje svou přítomnost, pohled a narativ, čímž mu zároveň dodává vlastní rovinu významu a interpretace. Jiří Žák pak v rozvíjení těchto myšlenek pokračuje ve svém videu Du forma (2015), kde s použitím dětského vyprávění v němčině, které se prolíná s rodinnými fotografiemi, problematizuje to, co nám rodinné archivy komunikují. Rodinné fotografie se totiž od začátku pořizují za účelem zařazení do sbírky rodinných vzpomínek, a tak si člověk používající aparát – stejně jako lidé stojící před ním – volí konkrétní momenty a zároveň také inscenuje to, co chce, aby bylo pro budoucnost a jeho potomstvo zachyceno a uchováno.
Již v těchto dílech se objevuje zásadní téma, kterému se pak umělec věnuje svojí tvorbou napříč, a tím je otázka narativu. Jiří Žák se zajímá o příběhy a o jejich politický potenciál. Postkoloniální teorie upozorňují na to, že narativ je nástroj moci, který produkuje, upevňuje, opodstatňuje a normalizuje formy nadřazenosti a útlaku. Používání termínu „narativ“ je záměrné, kdy cílem je poukázat na to, že jde o příběh vyprávěný z konkrétní perspektivy, jež je formována určitými zkušenostmi a podmínkami. Problematizuje tak přesvědčení, že existuje jeden velký, univerzální příběh, a namísto toho prezentuje multiplicitu různorodých příběhů vytvářejících složitou mozaiku našeho světa. Jiří Žák často sleduje dominantní narativ a zkoumá, co tato hegemonická perspektiva vynechává. Snaží se o vybočení, vychýlení z obvyklého úhlu pohledu, které jednak upozorňuje na vyfabrikovanost singulární perspektivy a zároveň také umožňuje spatřit příběhy, které byly touto dominantní perspektivou dosud zastíněny.
Ve videu Mateřské město (2015) se Jiří Žák zaměřil na málo známé události související s historií jeho rodného města Zlín, neoddělitelně spjatého se společností Baťa. Hlavním námětem se stala právě reflexe dědictví této firmy, které je v českém prostředí vnímáno skoro výhradně pozitivně. I z toho důvodu začíná video a jeho vyprávění v prostorách místního muzea, ve výstavě věnované slavné rodině a jejímu podniku. Muzeum zde představuje významný rámec, jehož funkce je symbolická a jenž je zároveň konfrontován s kritickým kontrapříběhem, který jeho singulární narativ podrývá. Protagonista ve videu prochází mezi exponáty a v portugalštině vypráví o baťovské kolonizaci brazilských území. Ty byly podrobeny úplné transformaci, původní deštný prales postupně nahradily pastviny, na řekách vznikly vodní nádrže, vybudovaly se fabriky a nová města. Tuto proměnu odrážejí i archivní záběry z brazilského prostředí, které se prolínají s výjevy z Muzea jihovýchodní Moravy a s černobílými záběry běžících strojů a pracujících lidí. Ve vypravěčově výpovědi se přitom vrství několik rovin jazyka – expanzivní slova popisující plány rozvoje, budování a industrializace se střídají s dialogem, který zachycuje interakci mezi nově příchozími a místními a odráží mocenské nerovnosti a paternalismus ve vztahu k jiným. Ve videu se mísí známé a neznámé, je zde přítomen kontrast a napětí, který diváctvo vyzývá k úvaze nad tím, co všechno o naší vlastní minulosti nevíme a co to pro porozumění naší současné identitě znamená.
V sérii videí České ASMR (2016–2017) Jiří Žák apropriuje populární formát videí, která mají v divácích a divačkách vyvolat „autonomní senzorickou meridiánovou odpověď“ spojenou s pocity uvolnění a klidu. Tento typ videí většinou postrádá hlubší obsah a soustřeďuje se hlavně na smyslový prožitek. V pracích Jiřího Žáka naproti tomu vystupuje performerka, která šeptem vypráví o českém zbrojním průmyslu a jeho exportu do zemí severní Afriky a jihozápadní Asie nebo o fungování české ekonomiky na poli globálního trhu. Hladí při tom atlas půjčený z knihovny, rozebírá zbraň anebo rozbaluje bonbóny, které následně drtí na prach. Tím napodobuje činnosti v ASMR videích běžné, přestože předměty a aktivity zde vybrané nejsou zvoleny jen pro své zvukové kvality, ale tak, aby vyprávění performerky doplňovaly a dále rozvíjely. Jiří Žák tuto sérii publikoval na YouTube, díky čemuž ji shlédl i jiný typ publika než ten z uměleckých galerií. Z komentářů je přitom patrné, že některé sledující konfrontace s neplánovým obsahem překvapila a přiměla je k reflexi, zatímco jiní se k němu stavěli spíše lhostejně a do videí si projektovali svá vlastní očekávání.
Následující díla Lovcova noc (2016), Rozštěpený epistemolog (2017) a Neglect Syndrom Politics (2017) otevírají novou tematickou kapitolu v tvorbě Jiřího Žáka. Autor se zde věnuje problematice médií, šíření informací v digitální době anebo polarizaci a tříštění společnosti. Ve videu Lovcova noc zkoumá téma dezinformací a jejich roli v utváření veřejného mínění o vojenském konfliktu v Sýrii. Těžištěm videa je anonymní výpověď, monolog neznámé osoby, která sdílí své úvahy o produkci, fabrikaci a manipulaci s informacemi. Jde o angažované vyprávění, které naznačuje, že vypravěč není pouze vnějším pozorovatelem, ale někým, kdo je do tohoto světa přímo zapojený. Tento narativ dále doplňuje dějiště videa, které se nachází ve vystěhované kancelářské budově. Neznámý průvodce a kameraman současně prochází opuštěnými chodbami a místnostmi a postupně odhaluje pozůstatky, možné důkazy, které naznačují, že zde v minulosti byla trollí farma. Tyto záběry jsou přerušovány rozostřenými kmitajícími obrazy zničených budov, fragmenty tváří, siluet, krajin. Jsou to obrazy, které mají oslovovat veřejnost, vyvolat její empatii, ale v současné mediální situaci mohou být využity jakýmkoli způsobem. Výsledkem je paralýza a odtažitost veřejnosti v důsledku zahlcené protichůdnými informacemi, v nichž nelze nalézt stabilní, spolehlivé tvrzení, resp. pravdu.
Na toto dílo navazuje video Rozštěpený epistemolog (2017), které se dotýká tématu post-pravdy. Umělec v něm klade následující otázky: O co se můžeme v dnešní době opřít? Na jaké poznatky se můžeme spolehnout? Co nám pomůže v orientaci v každodenní záplavě zpráv? Tanečnice Meïmouna Coffi střídavě ukazuje pravou a levou ruku a zároveň popisuje, o kterou ruku se právě jedná. Zdá se to jednoduché a přímočaré, ale její pohyb a mluvené slovo se postupně zrychluje a to, co bylo dříve zřetelné – vpravo, vlevo, nahoru, dolů – se začíná slévat. Pohyby, které jsou nám tak známé a které nám pomáhají ovládat naše mobily, tablety, notebooky či chytré hodinky, se tu transformují do podmanivého a matoucího tance. Choreografie se prolíná s rozechvěnými fragmentárními záběry a se slovním narativem, jenž občas zaznívá z úst performerky a jindy se zas objevuje napsaný na obrazovce. Útržky, citace, pohledy a hlasy se tak ve videu vrství do závratné koláže připomínající právě roztříštěnost, která současné době dominuje.
Tříkanálové video Neglect Syndrom Politics (2017) opět kombinuje pohybovou a narativní performanci jednoho protagonisty, tentokráte tematizující polarizaci společnosti. Příběh ukazuje, jak jedna strana odmítá druhou, kvůli čemuž dochází k postupnému existenciálnímu nesouladu. Tento konflikt se přepisuje do výpovědi herce, a především pak do jeho tělesnosti, kdy jedna část těla pozvolna přestává komunikovat s tou druhou, a pohyb se tak stává stále náročnější a nemožnější. I toto video se – podobně jako Lovcova noc a Rozštěpený epistemolog – odehrává v prázdné budově. Nejedná se však o neutrální prostor. Prázdnota tu má svoji významovou rovinu, v interakci s performery a kamerou vytváří napětí a zároveň otevírá prostor pro imaginaci diváctva. Pohyb a přemlouvání performera či performerky není jednoznačné ani popisné. Cílem není obsáhnout téma v jeho úplnosti, ale prozkoumat jeho emocionální polohy a vyvolat podněty pro intuitivní a asociativní uvažování.
V této rovině pokračuje i další práce Incantation of the Real (2019), která představuje zvukovou krajinu vytvořenou kombinací zvuků přírody, elektronické hudby a několika hlasů a zpěvů v češtině, arabštině a angličtině. Poetické vyprávění protkávané rituálním zaříkáváním a zaklínadly reaguje na postupující klimatickou krizi a její ničivý dopad na oblast Levantu, který je nesrovnatelně větší, než je v současnosti v Evropě. Narativ práce poukazuje na krátkozrakost a privilegovanost ekologických požadavků globálního severu a na jejich spoluúčast na globálních klimatických problémech. Zároveň je však – podobně jako i ostatní práce Jiřího Žáka – emocionálně angažovaný: obřadné zaříkávání korporátů a globálních mocností není racionální kritikou, ale spíše pocitovým vyrovnáváním se s environmentální úzkostí a žalem.
Incantation of the Real naznačuje návrat Jiřího Žáka k reflexi střední a východní Evropy a jejich vztahu k postkolonialismu. Umělec ve svých dílech dlouhodobě problematizuje přesvědčení, že české společnosti se kolonialismus a neokolonialismus netýká. Poukazuje při tom na různé formy mezinárodních a transnacionálních ekonomických, politických a kulturních vztahů, z nichž Česká republika a okolní země těží, aniž by vnímaly nutnost svou roli v upevňování globálních nerovností reflektovat. Tato kritika zaznívá také v díle DeepReal Havel (2020), ve kterém Jiří Žák využívá technologii deepfake za účelem převyprávění promluvy Václava Havla při přijímání ceny Indiry Gándhiové v roce 1994. Původní proslov, ve kterém Havel vyzdvihuje dekolonialismus a pád komunismu jako nejvýznamnější události druhé poloviny 20. století, autor ve spolupráci s výzkumníky Ondřejem Horkým-Hlucháňem a Tomášem Profantem přepsal v kontextu současných postkoloniálních teorií. Společně tak přehodnocují Havlovy myšlenky a postoje a poukazují na jejich ukotvenost v dobovém kontextu. Zároveň aktualizují jeho komentář k současnému stavu světa a v novém znění upozorňují na dopady západního neoliberalismu a kapitalistické demokracie, zejména na prohlubování nerovností či zhoršování klimatické krize. Vize globalizovaného, pluralistického světa, o kterém Havel v roce 1994 hovořil poměrně idealisticky, se zde stává více sebekritickou a zdůrazňuje význam spoluodpovědnosti na procesu směřujícímu ke globální spravedlnosti. Ve videu se díky deepfake technologii známá tvář Václava Havla prolíná s tvářemi performerky a performera, aby se nakonec znovu rozplynula a vrátila k původním rysům herce a herečky. Jiří Žák se tak nesnaží historii revizionistickým způsobem přepsat – v minulosti namísto toho ponechává vazbu k současnosti a v současnosti zase otisk minulosti. Právě v tomto dějinném navrstvení nabízí prostor pro promýšlení dalších kroků do budoucnosti.
V letech 2018 a 2019 se Jiří Žák začíná opět zabývat problematikou českého a československého zbrojního průmyslu a jeho rolí při spolupráci s mimoevropskými státy. Tohoto tématu se dotkl již ve svém díle České ASMR a po několika letech jej dále rozvinul v dlouhodobém multimediálním projektu Epilog dlouhého přátelství, ve kterém zkoumal ekonomické a politické vztahy Československa – a později České republiky – se Sýrií. Projekt je rozdělen do kapitol, přičemž každá z nich do hloubky rozvádí jednu tematickou linku: nastiňuje genezi, souvislosti a kontext přibližující dynamiku česko-syrské spolupráce, politické strategie napříč vládními režimy, pojetí české národní identity či význam zbrojního průmyslu v mezinárodních vztazích. Autor tak hledá provázanost minulosti s přítomností a to, jak tento vztah formuje historické a současné narativy, vnímání naší identity i vymezení se vůči druhým. Tomuto námětu se dále věnuje i v práci Nedokončený milostný dopis (2022), kde prostřednictvím metafory milostného dopisu zkoumá česko-syrský ekonomický vztah a s ním i otázku, jakou roli v něm sehrálo české zbrojařství. Poukazuje zde na to, jak se politické a ekonomické elity snažily tuto část českých dějin upozadit a bagatelizovat význam i rozsah jejich spolupráce, a pracuje při tom s napětím vyvolaným konfrontací obrazu mírumilovného a nevýznamného českého národa s historickými i nedávnými událostmi, které naznačují opak.
Téma vztahů České republiky a regionu jihozápadní Asie[1] Jiří Žák v současnosti dále rozvíjí: pokračuje ve zkoumání diplomatické role českého zbrojařského průmyslu a zároveň se věnuje i dalším aspektům vojenských konfliktů v tomto regionu. Společně s divadelní skupinou 8lidí tak například připravili sérii přednášek pro veřejnost s pozvanými hosty a hostkami, kteří zde danou problematiku rozebrali z různých úhlů pohledu a s cílem publiku otevřít již první, výzkumnou část projektu. Tím ji také definovali v rovině participativního procesu. Tyto přednášky jsou součástí společně připravovaného divadelního projektu We love shooting, který se zaměří na vliv České republiky v globálním kontextu současných válečných konfliktů.
Dlouhodobá práce na tématech, která reflektují nerovné mocenské vztahy či otázku privilegovanosti, a především pak problematizují hegemonické narativy a produkci jinakosti z pohledu postkoloniálních teorií, Jiřího Žáka přivedla i k obecnější reflexi dekolonizace a jejího vztahu k umění. V roce 2022 tak pro Artyčok.tv připravil kurátorský výběr uměleckých videí nazvaný Zamést si před vlastním prahem, kde v úvodním textu přibližuje aktuální diskurz k tomuto tématu. Ten situuje do místního geopolitického rámce a při tom se zároveň zamýšlí, co tento diskurz do umělecké a kulturní praxe přináší a jaká jsou jeho úskalí. Ve svém o rok starším textu Neautoritativní poznámky k dekolonizaci v současném umění, tedy v příspěvku do zinu u příležitosti performance Gutta v prostoru Cross Attic (2021), Jiří Žák zase přemýšlí nad praktickými aspekty dekolonizace v umělecké praxi a definuje zde některé principy své dekolonizační práce.
[1] V kontextu dekolonizace je název „Blízký východ“ považován za problematický. Toto označení vzniklo v období britské kolonizace regionu jihozápadní a západní Asie a bylo založeno na eurocentrickém pohledu na tuto oblast. V současné době je navrhovanou alternativou buď pojmenování geografické nebo pojmenování podle kulturních regionů, které používá samotné obyvatelstvo těchto oblastí: např. Levant, Mashriq a Maghreb. V posledních letech se používalo také označení WANA nebo SWANA region – z anglického (South) West Asia a North Africa –, které kromě (jiho)západní Asie zahrnuje také severní Afriku. Tyto diskuse se však dynamicky vyvíjejí a jednotlivé komunity preferují různá označení. Nejlepší je se tak vždy poradit a naslouchat lidem, kteří z tohoto regionu pocházejí.