Jitka Mikulicová je známa svébytným a citlivým uvažovaním v malířském médiu. Kromě malby pracuje také s objektem nebo sochou. Obecně je ve své práci otevřena různým materiálům a formálním strategiím. Její dosavadní přístup zahrnuje jak smyslově-intuitivní, tak konceptuální rétoriku. Figurální naměty obrazů zachycují mnohdy jí známé postavy. Prostupují jimi autorčiny vzpomínky z dětství, setkání s fotografickými alby, ale i sociálně problematická témata.
V sérii odlitků černošských těl s názvem „Černoušek Bu Bu“ Mikulicová zohledňuje postkoloniální „věcnost otroctví“. Sádrové odlitky jsou upraveny do formy utilitárních předmětů, jako je svícen, návnada, věšák nebo koště. Jejich provokativní charakter odkazuje k problematice rasového multikulturalismu. Koloniální otrokářtví lidských bytostí se mění v zotročení lidí do předmětů. Je to především metaforický pokus vyjádřit těmito sochami stále aktuální téma rozdílnosti a její závislost na formálních znacích vnějšku. Současně přiznává i sám proces odlévání, které řídí a provádí za pomoci řemeslníků. Tato skutečnost byla také neméně důležitou součástí žulových portrétů. V nich odkrývala mimo jiné otázku originality a identity, které v rámci tradičních uměleckých prostředků hrají důležitou roli, ale současně nemusí být nezbytné k dozažení kvalitního výsledku.
Jitku Mikulicovou tak zajímá otázka autenticity v umění a vztah díla k osobní zkušenosti. Většina jejích obrazů připomína namalované koláže. Fragmentární výňatky spojuje do surreálných situací. Malířská stopa připomíná svou materií vzhled starých fotografií v konfrontaci s čistě malířským postupem. Často se její malířský výraz přibližuje hranici dekorativní stopy, ale autorka přitom zachovává vlastní míru volného převádění obrazových předloh. Jedním z jejích posledních cyklů jsou „dřevěné obrazy“. V nich je opět důležitá vizuální materiálovost přejatá z lidového způsobu ozdobných závěsných obrazů původně vyrobených ze slámy. V jiném případě jsou tyto obrazy podobné ornamentálním dřevěným inkrustacím. Zaujetí charakterem i barvou materiálu dřeva a jeho zapojení do fragmetárního malířského jazyka a kompozičního uvažování je možné sledovat i v předešlých cyklech Mikulicové. Tehdy dřevo imitovala samotnou barvou a fragmenty úlomků projovala s jinými znaky jako sněhulákem nebo ženskou postavou. Dřevěné obrazy proto působí ortodoxněji v práci s materiálem i s asociacemi ornamentálních kompozic. Lidová estetika se dostává do kontextu autorčina osobního vyjádření a je rozšířena na kreativní rovinu v oblasti závěsného obrazu.