Johana Střížková vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér Miloše Šejna, Veroniky Bromové a Jiřího Příhody). Studium ukončila v roce 2011. Absolvovala stáž na Cooper Union School v New Yorku v roce 2008. Tvorba Johany Střížkové je intermediální. Jak sama tvrdí, vychází z „tvoření z ničeho“. Uplatňuje tak zájem o banálnost, intimitu a minimalizaci forem. Volně prochází médii performance, videoartu a objektu. Lidské tělo vnímá jako nástroj vizuální a nonverbální komunikace. Současně s ním pracuje jako s bezpohlavním universem. V její tvorbě jsou patrné prvky zacyklení, které v kombinaci s emocemi tvoří esenci tvůrčího vyjádření. Každodenní realita je pro ni inspirací především pak svým opakováním. Předměty vyjmuté z reálného světa zdařile recykluje v umělecké objekty, jejíchž výtvarným výstupem je mnohdy fotografie. Abstraktní polohy jejích objektů jsou patrné i u performancí a video tvorbě. Objekt dokáže zastoupit i lidským tělem. Ve videích pracuje se střídáním statických a dynamických scén. Pohyb vychází ze zájmů autorky o tanec, ze kterého čerpá rytmus a choreografii. Opakováním pracuje se ztrátou sdělení jak u předmětů vyňatých z každodenního užívání, tak u lidského těla zasazeného do inscenované situace, místa a času. Střídáním napětí a klidu pak umocňuje nehmatatelné napětí.
Na výstavě Diplomantů AVU v roce 2011 zaujala samostatnou instalací v patře Karlínské haly. Prezentovala se zde objekty a videi, ve kterých dominovala podivná přirozenost věcí a situací. Videa dala autorka do kontrastu s objekty vyňatými z každodenního užívání. Tyto ready-made byly Johanou Střížkovou vybrány na základě jejich zašlé estetické funkce. V kontrastu s industriálním prostředím Karlínské haly objekty ve své minimalistické formě, banálnosti a jednoduchosti o to více vyzněly – kupř. bílý zubní kartáček s nepřiměřeně dlouhými štětinami či video zachycující ženu hrající na varhany, kde byl slyšet jen tlukot klapek varhan. Ve videích také pracovala s fragmentem lidského těla. To celou instalaci posouvalo do abstraktní roviny vyvolávající u diváka celou škálu asociací a interpretací. Zájem o abstraktní rozměr je v tvorbě Johany Střížkové umocněn médiem performance, která pracuje s fenoménem jedinečnosti, proměnlivosti a pomíjivosti.
V Situaci 17 v pražském Pavilonu v roce 2012 pracovala s fenoménem statického a pohyblivého obrazu. Propojila obraz, který nebyl jejím dílem, s formou performance, kdy balancovala na hraně obrazu. Celkový výstup měl evokovat u diváka dojem oživlé sochy, ve které obraz hrál roli rekvizity. Sama sebe opět prezentovala jako objekt. Také lze u tohoto díla sledovat autorčin zájem o střet klasických a nových médií. Přirozenost věcí Johanu Střížkovou uchvátila i na rezidenci v Mexico City v roce 2013. Byla zde fascinována fenoménem zkrášlování v mužském světě. Mužský princip byl patrný na výběru tématu kadeřníků a jejich zákazníků. Problematika vlasů a stříhání je pro Johanu Střížkovou již delší dobu velmi inspirativní. V díle Oscar, vystaveném v Galerii Ferdinanda Baumanna na začátku roku 2014, zdůraznila intimní dialog dvou mužů – kadeřníka a zákazníka formou videa. Pracovala zde také s momentem rituálu. Opět uplatnila ready-mady, které vycházejí z prostředí Mexika a souvisejí s mužským zkrášlováním. V podání Střížkové objekty opět byly překontextovány do podoby uměleckých objektů a na výstavě zastoupeny fotografií. Celá instalace zde pak byla ukončena fotografiemi autobusů hromadné dopravy v Mexiku, které jsou roztodivně zdobené. Na pozadí těchto fotografií byl patrný princip estetizace za účelem zdůraznění vlastní osobitosti. Fotografie je pak možno chápat jako pomyslné portréty osobností. Pro tvorbu Johany Střížkové je důležitá inspirace každodenností, kterou velmi zdařile dokáže přetavit ve výtvarnou výpověď.