Josef Bolf, přezdívaný také „mistr deprese“, patří mezi nejvýznamnější umělce své generace – totiž generace vyrůstající v normalizačních sedmdesátých a osmdesátých letech. V této době byla hrozba studené války stále aktuální – stejně jako dozvuky černobylské jaderné katastrofy – tedy události, které tehdejší společnost do značné míry definovaly.
Umělecké formování Josefa Bolfa začalo na Akademii výtvarných umění v Praze, kam nastoupil již v porevolučním roce 1990. Přijat byl do ateliéru Jiřího Načeradského, díky němuž si osvojil kresbu figury, prošel ateliérem Vladimíra Kokolii a následně skončil v ateliéru u Vladimíra Skrepla. Během studia na AVU absolvoval také zahraniční stáže v Kongsthögskolanu ve Stockholmu a na Staatliche Akademie der Bildenden Künste ve Stuttgartu a v roce 1998 AVU absolvoval s prací Nevkusné mutace. [1] Již tato závěrečná série nesla znaky jeho osobitého přístupu k tvorbě. Šlo o kombinaci malby s kresbou a s důrazem na pozadí obrazu – spolu s kolážovými prvky a snahou o jakousi parodii vkusu. Na AVU se po několika letech vrátil, tentokráte jako vedoucí Ateliéru malířství III.
V roce 1996 se v galerii na AVU konala jedna z prvních rozsáhlejších skupinových výstav s Bolfovou účastí: šlo o výstup Bezhlavého jezdce – skupiny, kterou se spolužáky založil a jíž byl do roku 2002, kdy se rozpadla, členem. Po krátké tvůrčí pauze mezi lety 2000–2002, kdy se živil jako malíř kulis u filmu, se jeho výstavní působení značně rozrostlo, a to jak na domácí, tak i na zahraniční půdě. Vystavoval například v Paříži v Galerii Dukan, na devátém ročníku Arts Biennale v Bulharsku anebo v Pekingu. Stal se také jedním z mála Čechů zastoupených na výstavě „Decadence Now!“ v pražském Rudolfinu. V letech 2006 a 2007 se zúčastnil dalších dvou zahraničních rezidenčních pobytů, konkrétně v New Yorku v rámci International Studio and Curatorial Program a v německém Freisingu v Europäische Künstlerhaus. Díla z newyorské tříměsíční stáže byla následně vystavena v pražské galerii Futura. Do širšího povědomí se dostal mimo jiné díky nominaci na Cenu Jindřicha Chalupeckého v roce 2005 a také díky ocenění Osobnost roku 2010, která je udělována žijícím umělcům za nejvýznamnější počin předchozího roku.
Malba Josefa Bolfa by se dala jedním slovem nejspíše popsat jako temná, stejně tak ji však charakterizuje určité nostalgické či melancholické naladění. Na jeho plátnech a grafikách se často setkáváme s dětmi či dospívajícími zasazenými do prostředí městských sídlišť nebo do jakési apokalyptické, destruované krajiny, v které jsou obklopeny podivnými až snovými tvory. Tyto motivy se mohou vztahovat i k dětství samotného umělce, které strávil na pražském sídlišti Jižní Město, kam se s rodinou v době jeho výstavby přestěhovali.[2] Na ulicích chyběly chodníky, z lamp visely dráty a celé sídliště tak vypadalo jako velmi nehostinné místo. Navíc již zmíněná politická a společenská situace, zmítající se pod nátlakem neviditelných, ale silných hrozeb, zanechala v autorovi pocit akutního ohrožení (Mezi paneláky, 2014; Cesta domů, 2006; Auta, 2006).
Mnohovrstevnaté malby Josefa Bolfa jednotlivá zákoutí odkrývají postupně, čímž se malba stává ještě tajemnější. Z dálky dokonce může působit velmi abstraktně. Teprve přistoupíme-li blíže a zadíváme-li se pozorněji, z plátna začnou vystupovat Bolfovi hrdinové, tvorové, kteří přes svůj infantilní a/nebo až mimozemský zjev promítají své běsy. Jsou to introverti, kteří na plátně prožívají drastické scény Bolfova příběhu. Ten jakoby skrze tato vyprávění odkrýval vnitřní dětský svět plný tajuplných bytostí, který však naráží na děsivé noční můry.
Odkaz na dětství je patrný i díky možné asociaci mnohdy podivných tvorů-zvířat s dětskými komiksovými postavičkami. Ty s sebou nejenže nesou dětské kvality – jmenovitě především nevinnost –, ale ukazují také pozoruhodný fiktivní svět plný násilí a strachu. Komiks jako takový se do Bolfových děl promítá na vícero místech: komiksové postavičky remixuje do nových, surreálných souvislostí a dává jim zakusit až depresivní prožitek (postavičky ovce a vlka, série Suicide girls, 2004; Hopeless, 2005).
Pro umělecký výraz Josefa Bolfa jsou příznačná apokalyptická, chaotická místa, určité opakující se motivy nebo portréty, které tvoří značnou část jeho tvorby (v roce 2004 autor vystavil soubor portrétů na výstavě Psi, obličeje, kapustňák v Městském muzeu a galerii v Hranicích na Moravě) a pro mnohé se tak stávají sběratelským fenoménem. V poslední době se v jeho obrazech můžeme setkat s použitím výrazné růžové či tyrkysové barvy v kontrastu k barvě černé (Procházení, 2019).
Jak sám Bolf v rozhovoru pro pořad Kulturama uvedl, vědomě se rozhodl pracovat s věcmi, co mu nepřipadají hezké ani extra příjemné,[3] což je patrné například při pohledu na motiv malého chlapce stojícího v pozadí opuštěného, zničeného města (Konec, 2016). Autor jakoby zachycoval vratkost své doby a odkazoval tak na zkušenost celé své generace, která večer u televizních obrazovek sleduje katastrofy druhých.
Josef Bolf se nezaměřuje pouze na malbu: ve svých pracích využívá rovněž techniky kresby, koláže či americké retuše neboli airbrushe. Již vzpomínaná „dětská“ témata umělce zajímají nejen z hlediska námětu, ale také po stránce technické. Pro jeho tvorbu se tak stala typická technika proškrabávání tuše nanesené na vrstvě voskovek, jež nám asociuje a dodává pocit nevinných dětských malůvek, které se však dostávají do kontrastu s vlastními náměty.
I když je na Bolfově tvorbě patrný vliv hororových a sci-fi filmů a literatury (Narapoia, 2002), i přesto je mnohdy velmi osobní; fiktivní náměty bývají zasazeny do prostředí našeho běžného života a architektury, ve které nebo kolem které se denně pohybujeme, a doplněny předměty, jež nás obklopují. Prostředí zachycené na Bolfových obrazech je dokonce možné i identifikovat: často pracuje podle starých rodinných fotografií anebo fotografií nově pořízených na místě vlastního dětství.[4] Přináší nám tak osobitou zpověď, která ovšem počítá i s divákovým aktivním zapojením, a vědomě si hraje s jeho pozorností, vzpomínkami, sny a minulostí.
[1] Veronika Fabiánová, Josef Bolf – Děti (diplomová práce), Seminář dějin umění Masarykova Univerzita, Brno 2014, s. 5.
[2] Ibidem, s. 7.
[3] Kulturama, Česká televize, 9. 3. 2013, shlédnuto 2. 10. 2019
[4] Fabiánová, Josef Bolf – Děti (pozn. č. 1.), s. 24.
