Karel Adamus

Tvorba Karla Adamuse je od svého počátku  (tj. od poloviny 60. let) spojena s poezií. Nejprve se pohyboval v jejích původních sémantických hranicích, později se ale stále častěji přesouval  na pole poezie vizuální. Na přelomu 60. a 70. let tak vznikly jeho první Básně obrazy, v nichž pracoval se slovem ne jako s nositelem významu, ale jako s grafickým symbolem.
Většinu své vizuální tvorby označuje souhrnným pojmem Vizuální básně čítajícím několik významových podskupin. Mezi ně patří Cigaretové básně (1969-1970) pracují s propalováním papíru a transparentností jeho jednotlivých vrstev. Další podskupinou jsou Pohyblivé básně (1970-1971), v nichž Adamus zapojil do struktury a  podoby "básně" pohyb – otáčením jednotlivých jejich elementů si divák vytváří vlastní text a způsob čtení. Mezi Vizuální básně lze zahrnout i Básně partitury (1973-76) – originální autorský příspěvek k partiturám vznikajícím v rámci hudebního minimalismu.
Autor se také od 70. let zabývá realizací řady Básní objektů a Předmětných básní. Vědomě zde navázal na své předchůdce, především Jiřího Koláře. Od původní inspirace se důrazem na poetizační aspekt posunul na pozice svébytného autorského přínosu. Jeho objekty, koláže a asambláže jsou charakteristické nejen dadaistickou hravostí, typická je rovněž permanentní přítomnost vizuální metafory. Ta je ostatně podstatnou součástí většiny jeho děl.
Procesualita a pohyb, přítomné v jeho Pohyblivých básních již v 70. letech, dominanovaly i v Peripatetických básních. Autor se při jejich realizaci vrátil k papíru. Výtvarné artefakty, vlastně skutečné básně, vytvářel bez vizuální a racionální kontroly, někdy s využitím jiných než alfabetických systémů. Básně vznikaly za chůze, bez racionální kontroly. Výsledná vizuální podoba těchto básní je ovlivněna prostředím (výstup do hor …) i povětrnostními podmínkami.  Karel Adamus tím do českého umění druhé poloviny minulého století přinesl řadu nových impulsů a to jak v záměrném zapojení prostředí, v němž dílo vzniká, tak i v explikaci psychomotoriky jako důležitého aspektu, který se podílí na výsledné podobě díla.
S peripatetickými básněmi souvisí Větrné básně, v nichž se místo psaní dominantním aspektem staly již zmiňované atmosférické vlivy, především vítr. Autor nechává list papíru volně vlát ve větru. Za chůze k němu přikládá štětec nebo pero. Doteky a barevné linie nejsou výsledkem autorova "psaní", ale věcí náhody resp. záznamem větru, jeho síly ale i např. směru. Využitím svitkových papírů, štětců a tuší vznikají zajímavé konotace k dálněvýchodní kaligrafii. 
Vedle Vizuálních básní, jež v posledním desetiletí vznikají spíše sporadicky, se Karel Adamus věnuje i psaní textů, v nichž je patrná inspirace východní filosofií. Cyklus těchto krátkých příběhů a promluv vydal v několika dílech pod souhrnným názvem Po dně a podněžníci.