Karel Miler se k akcím v prostoru dostal přes vlastní básnickou tvorbu, v níž na začátku sedmdesátých let postupně sílilo směřování ke konceptuálnímu projevu. Oprošťování textu od obsahu vedlo k minimalistickým formulacím, které si vystačily s nejjednoduššími protiklady, jaké jazyk umožňuje. Na úkor sémantické stránky nabývala na významu forma a význam sdělení byl spoluutvářen například rozložením slov na stránce. Tento princip Miler dále rozvíjel, když se zabýval umisťováním textů do trojrozměrného prostoru. V naprosté návaznosti na předchozí činnost vznikl pak v roce 1972 piece Buď anebo, v němž došlo k propojení textové a „akční“ stránky.
Milerovy piecy z první poloviny 70. let reflektují prožívání vlastní tělesnosti v prostoru a skrze fotografie upozorňují na nesamozřejmost naší existence ve světě. K fenomenologickým otázkám Milera mimo jiné přivedly přednášky Jana Patočky, které navštěvoval během svých studií dějin umění na FF UK. Od českých „akčních“ umělců sedmdesátých let Milera výrazně odlišoval způsob, jakým přistupoval k fotografii. Jeho akce v prostoru totiž nebyly primárně určené pro pohled diváků – výsledným dílem byla až fotografická série. V druhé polovině sedmdesátých let Miler tento princip situací a polarit, dokumentovaných dvěma, třemi, čtyřmi nebo pěti fotografiemi s jasně definovaným pořadím, v podstatě opustil a jeho dílo se vyvíjelo směrem k dějovějším akcím. Během necelého desetiletí se těžiště Milerovy tvorby postupně přesouvalo od tematizace lidské orientace ve světě prostřednictvím fotografovaných situací směrem k větší dějovosti akcí, aby se v druhé polovině 70. let dostalo až k performancím, určeným přítomnému publiku, jimiž se Milerovo dílo v roce 1979 uzavřelo.