Dílo výtvarnice Květy Pacovské se zapsalo do širokého povědomí svou neobvyklou estetikou a především celou řadou autorčiných výjimečných ilustrací, které jsou blízké volnému umění. Svébytné obrazy, jež pro mnohé diváky a čtenáře zůstanou spjaty s dětstvím, se vyznačují humorem, nadsázkou, ale i pečlivou kompozicí, prací s barvami a s tvary. Právě na nich jsou zobrazení jednotlivých charakterů – dysmorfních postav lidských i zvířecích, které obvykle mají krom velkého nosu především velký úsměv – postavená. Úsměv je charakteristický i pro portrétní fotografie samotné autorky, ve světě stále nejznámější české ilustrátorky, ale také umělkyně a pedagožky, která za své dílo obdržela řadu významných ocenění.
Pacovská se narodila v Praze do rodiny operního pěvce a učitelky jazyků, k umění a písmu tedy měla vždy blízko. Přesto obvykle vzpomínala především svoji babičku, se kterou se i běžné věci, jako třeba pečení cukroví, stávalo kreativní záležitostí. Rodinu ale přímo poznamenala druhá světová válka, ve které otec Pacovské zemřel. Květa Pacovská byla nucena opustit střední školu a na Státní grafickou školu opět nastoupila až v roce 1945. Po dvou letech již ovšem byla přijata na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, a to do ateliéru malířství Emila Filly. Komponování geometrických tvarů, které je pro dílo Pacovské charakteristické, se zdá být pro absolventku ateliéru předního českého kubisty a člena Osmy přirozené. Pacovská i později odpovídala, že se nejvíce cítí být malířkou, protože to je obor, jenž vystudovala. Přesto nakonec mezi obory, kterým se věnovala, tedy ilustraci, soše, malbě, ale i grafice, příliš nerozlišovala – ilustrace vnímala jako malby v knihách, kde se jim jen dostalo specifického prostoru.
Na vysoké škole Pacovská potkala svého manžela, výtvarníka Milana Grygara, se kterým měla dva syny. Ti se rovněž věnují umění: starší syn Ondřej je grafik, mladší Štěpán je fotograf. Právě pro ně prý začaly vznikat první ilustrace do dětských knížek. Její obrazová vypodobnění příběhu se brzy stala velice populární a krom knih byla pravidelně součástí dětských magazínů Mateřídouška a Sluníčko. Za hranicemi se pak Pacovské dostalo velké pozornosti s knihou Eins, fünf, viele (1992), ve které kombinovala výtvarné zpracování s typografií. Výsledná originální a hravá zpodobení číslic získala rychle na oblibě i v dalších zemích světa. Výrazný přínos grafickému designu, s jehož prvky ilustrace Květy Pacovské často pracují, byl v roce 2000 také oceněn Cenou kritiků na Mezinárodním bienále Brno.
Umělkyně se ale krom ilustrací celý život věnovala i vlastní volné tvorbě, a to jak malbě, tak plastikám. V obou případech pracovala s obdobnou barevnou škálou, které dominovala červená, černá a bílá. Monumentální plochu pláten pokrývala rytmicky členěnými plochami, geometrickými obrazci i nezvyklými abstraktními kompozicemi. Také její plastiky pracovaly s principem vyvážené skladby a výrazné, často kontrastní barevnosti. V letech 1995 až 1997 vytvořila projekt pro zahradu muzea Chihiro Art Museum Azumino v Japonsku, kde na přilehlou louku umístila monumentální balvany, z jedné strany zahlazené a pokryté malbami s číslicemi. Ty ční nad jezírkem, jež kopíruje obrys kamene, a působí tak jako jejich vodou naplněný obtisk. Balvany zároveň – s geometricky pojatou malbou s čísly a v pečlivě zvolené barevné kombinaci – korespondují s okolní krajinou i s celým konceptem muzea.
Pacovská rovněž vydala několik autorských knih – za publikaci Papier Paradise, vydanou jako poctu Kurtu Schwittersovi, získala v roce 1993 ocenění Goldene Letter za nejkrásnější knihu. Kniha L’infini, vycházející naopak z abstrakce, je výsledkem autorčina celoživotního zkoumání hranic motivu kruhu, který bez konce a začátku značí trvání. Pozorování tvarů, jejich symboliky i možností je jedním z výrazných rysů její tvorby. To se promítlo i do velké výstavy pořádané Galerií hlavního města Prahy roce 2015 v Městské knihovně, která svou dobou trvání navazovala na výstavu maleb a soch umělkyně v Tchaj-peji.
Volná tvorba, ale především ilustrace Květy Pacovské oslovily a stále oslovují široké publikum po celém světě. Mají specifickou poetiku, která je pro mnohé reprezentantem určité imaginativní linie charakteristické pro české umění. Komponované, stylizované postavy s nejasnými tvary a mnohavrstvým poselstvím, které v dílech jiných autorů mohou působit zneklidňujícím dojmem, mají v jejím případě naopak hravý charakter. Sama umělkyně ostatně vzpomínala, že v dobách jejího dětství se v českých domácnostech objevovaly ilustrované knihy pro děti především (ne-li pouze) od Jiřího Trnky a Josefa Lady – autorů, kteří jsou v zahraničí rovněž oceňováni pro originální poetické, byť formálně zcela odlišné provedení. A jako svou oblíbenou publikaci, kterou si z dětství vybavuje, uváděla knihu amerického spisovatele Carla Sandburga Pohádky z bramborových řádků. Tu pak v roce 1965 dokonce sama ilustrovala. Pacovská zcela přirozeně naplňovala své prohlášení, že ilustrace dětských knih mají být především krásné. To, jak její dílo dodnes rezonuje, jen dokládá, že se jí to také dařilo beze zbytku naplnit.
