Ladislav Novák strávil skoro celý život v Třebíči, i když do Prahy od konce padesátých let pravidelně zajížděl. Setkával se tam se svými přáteli Janem Kotíkem, Mikulášem Medkem a také Jiřím Kolářem, kterému se právě v raném období do značné míry přiblížil. Oba umělci se pohybovali na pomezí poezie a výtvarného hledání. Jejich cesty se tedy na několik let setkaly, aby se pak zvolna rozešly. Jiří Kolář totiž v příštích letech ustupoval od názoru spojeného se surrealismem a směřoval spíš k určitému řádu, založenému na různých pravidlech. Ladislav Novák sice také objevoval nové metody, ale surrealistické inspirace se nikdy úplně nevzdal. Uměl jí však jako jeden z mála až do pozdního věku užívat vlastním nezaměnitelným způsobem.
První Novákovy experimenty spadají do období konce padesátých let. Sám vyprávěl, že ve vídeňském rozhlase zaslechl pořad o Pollockovi. Jeho metoda action painting (i když jen slovně podaná) ho natolik zaujala, že si ji chtěl sám vyzkoušet. Strukturu litých laků ovšem využil v mnohem komornějším provedení, většinou na papírech drobnějšího formátu. Brzy ji spojil s dalšími postupy, například s koláží. Tak se tehdy začínaly, stejně jako u Koláře, v jeho tvorbě prolínat různé časy a významy.
Působivé jsou „mapy“ z počátku šedesátých let, v nichž se topografická přesnost doplňuje s volnými gesty, s neustálým rozvíjením představivosti. Půvabné jsou Zenové básně, spojující tušové skvrny v klovatině s liniemi gestické kresby. Umělcova fantazie vyrůstala ze skvrn doplněných „písmovými“ znaky. Tušovými kaňkami nebo nápisy v obraze interpretoval také nejrůznější reprodukce, aby se tak prorůstaly rozdílné významové vrstvy. Zajímavý je cyklus „čtvrcených básní“, v nichž kolážoval a rytmicky sestavoval útržky textů, notových osnov, kreslených záznamů. Využíval tak rozbití určitých celků, aby na jejich destrukci vytvořil konstrukci nečekaných vztahů.
Novák již v raném období dospěl k některým pozoruhodným technickým objevům. K nejvýraznějším z nich se řadí alchymáž, při níž chemicky narušoval vytištěné texty a obrazy nebo je přenášel do jiných souvislostí. Někdy se alchymáž prolínala s akční či gestickou malbou i s koláží. Smyslem pro experimentování, při kterém navazoval na meziválečnou avantgardu, se včlenil do poměrně široké skupiny našich umělců, kteří i ve značné izolaci docházeli k obdobným závěrům jako jejich kolegové ve svobodných evropských zemích.
Brzy přešel také k asamblážím či objektům, v nichž se prolínal dripping s využitím látek a vodního skla i dalších postupů a materiálů. Od počátku šedesátých let vznikaly s přestávkami až do pozdního období známé „růže“, utvářené z útržků písem, reprodukovaných obrázků, notových záznamů a jiných prvků. Do nich se promítly různé motivy. Vznikla třeba růže erotická, Růže dnes a navždy, Růže pro Jiřího Koláře ad.
Náhodu využíval Novák v tzv. vržených básních. Nalepováním útržků papírů zakrýval ručně psané dopisy, texty interpretoval tuší, vatou nebo přírodninami. Křehce vyhlíží série Motýlů, v nichž se kromě jiných metod uplatňuje také dekalk, užívaný už surrealisty.
V jeho vývoji zaujímají důležité místo série topologických kreseb, v nichž se linie nesměly nikdy křížit a nichž docházelo k jakýmsi záznamům rytmicky řazených znaků. Umělec dospěl už začátkem šedesátých let k půvabným kresbám kouřem svíčky, kterým říkal fumáže. Byl to zajímavý objev, který se však, možná nezávisle na něm, uplatnil i v projevu dalších významných autorů. V poslední době třeba v tvorbě Jiřího Georga Dokoupila, který vytváří technicky dokonalé, spíš rozměrnější kompozice, často s realistickými motivy. Novákovi však šlo hlavně o experimentální postupy. Své metody často kombinoval, když to bylo v zájmu vyjádření jeho představ.
Novákovou zřejmě nejdůležitější originální metodou se stala froasáž, kterou pak v různých cyklech a variantách rozvíjel až do konce života. Dospěl k ní zmačkáním papíru, jeho opětovným narovnáním a využitím zlomů ke kresbě tužkou nebo perem tuší ve spojení s akvarelem. V takto vznikajících liniích objevoval fantaskní tvary podivných monster, směšných deformovaných skřítků, propletence abstraktních prvků a rozmanitých symbolů. Někdy froasáže dosahují jemných barevných tónů, jindy zůstávají monochromní v šedavých odstínech, skýtajících však stejně silné výrazové možnosti. V průběhu téměř čtyř desetiletí prodělaly zajímavý vývoj i ve spojení s jinými technikami (například s alchymáží a koláží). V posledních letech života se autor vrátil k litým tuším, které navázaly ne jeho někdejší okouzlení akční malbou. Využití možností náhody se v nich prolíná s nekonečným rozvíjením fantazie i s jejím usměrněním.
Ladislav Novák soustředěně pracoval v prostředí menšího města a přitom udržoval pravidelné vztahy nejen s pražskou scénou, ale i se zahraničními kulturními centry. Našel řadu obdivovatelů především ve Francii a v Itálii. Často ho tam zvali, pořádali mu výstavy, o jeho díle vydávali katalogy i obsažné knížky. Zabývali se jím významní sběratelé i teoretici umění. U nás se stal Novákovým zřejmě nejpreciznějším vykladačem Jindřich Chalupecký. Vyhovoval mu totiž jeho konceptuální způsob práce a tvorby, která se pohybovala na pomezí dvou uměleckých oblastí, tedy výtvarného projevu a poezie. Tvorbu Jiřího Koláře a Ladislava Nováka zajímavým způsobem porovnával a také společně vystavil Arsén Pohribný, známý český historik umění žijící po opuštění Československa nejdřív v Itálii a pak v Německu.
O Novákovi vyšly výpravnější knížky dřív v cizině než doma, jedna monografie ve Francii a druhá v Itálii. Umělec naposledy zavítal do Itálie, kam byl v posledních letech života pravidelně zván k tvůrčím pobytům, ještě nedlouho před smrtí při příležitosti své poměrně velké výstavy v Muzeu moderního umění v Orvietu (při této příležitosti vyšla jedna z monografií s díly z italských sbírek). Brzy po jeho náhlé smrti vydala brněnská galerie Aspekt graficky střízlivě vypravenou publikaci k výstavě v pražské Pyramidě. Dosud největší umělcovu výstavu nesporně uspořádala dva roky po jeho smrti pražská Národní galerie. Retrospektiva se konala v paláci Kinských na jaře roku 2002 a vyšla k ní zatím nejobsáhlejší monografie s textem Jiřího Valocha, který se po desetiletí zabýval českým i zahraničním experimentálním uměním a Novákovu tvorbu sledoval od šedesátých let.