„Špatný příklad využití gravitace, oběšená prababička.“ (LV, 2010)
Lenka Vítková je umělkyně, která navazuje na proud konceptuálního a postkonceptuálního umění, který v českém prostředí otevřel svým působením Jiří Valoch. I přes reduktivní přístup k látce, lze z její práce vysledovat všudypřítomnou lyriku. Texty i malby jsou fragmentární. Pro vnější řád zachovává v obrazech i textech malebnost, ale zároveň je nasycuje podvratností. Vše se odvíjí v refrénu (mj. výstava Refrén, galerie Svit, 2014). V dosavadním malířském vývoji prošla od exprese, přes reduktivní formalismus k tiché performance při malbě, kterou nezaznamenává. Text, fotografie, instalace nebo píseň jsou v její práci rovnocennými prostředky.
Opakující se prvky v jejím díle jsou větvička (keřík), kulový nebo kruhový předmět (planetka, balon, kulový blesk, obruč) a figura. Již v počátku vstupu na zdejší uměleckou scénu vycítila, že individualismus je přežitý, a pro výstavy začala volit různé formy spolupráce.
Víceúrovňovost jejích obrazů dokládá dvojakost Macešek (2005), které se při různém odstupu proměňují v lebky. Pro tuto sérii obrazů nalezla prostor – pavilonek 3 x 10 m – na Olomouckém výstavišti Flora, který po své výstavě začala spravovat jako kurátorka. Do roku 2010 v „36“ uspořádala řadu výstav svých uměleckých kolegů. Na přípravě programu se poslední rok podílela s Blankou Švédovou.
Další série maleb různých černých šatů, vystavená v NoD na výstavě Stály a čekaly až se objeví (2008), pokrývá její práci s inverzí. Prostřednictvím chybějící figury v nich zpřítomňuje tělesnost, která je pro ni charakteristická. K jiné formě distanční tělesnosti se přiblížila ve společné práci s Terezou Velíkovou, v níž zkoumaly chůzi, pohyb člověka prostorem (Chůze, Poznámky k chůzi, dvě souběžně probíhající výstavy, Jelení, Karlin Studios, 2011). K chůzi se vztahují i obrazy chození po čtyřech z roku 2014. Současně zmnožením stejného prvku – černých šatů – s mírnými variacemi, kdy jednotlivé obrazy splývají v celek čárového kódu odkazuje k práci s textem.
Samotný text bez obrazů představila v galerii Pavilon o rok později na výstavě A řekla:. Jeden ze tří vystavených exponátů audio-textové video Snář (3 min 51 sec) obsahovalo rozpor mezi mluveným slovem a textovým obrazem. Pocit narušení lineární pravdivosti byl okamžitý. Podobně znervózňujícím dojmem může působit audionahrávka s opakující se větou „Špatný příklad využití gravitace, oběšená prababička.“, kterou Lenka Vítková použila na výstavě v galerii Ve Sklepě, 2010. Lehce naopak působí záznam jízdy prázdnými listy textového editoru za zvuku romantické písně (Bez názvu, 2010, 1 min 17 sec), v němž se objevuje opět práce s absencí.
Ve spolupráci s Markétou Lisou, Ondřejem Petrlíkem a Filipem Cenkem (grafická úprava) vydává od roku 2012 časopis pro poezii Mamka. Dále působí v různých projektekch, např. Audiofenky (Markéta Lisá, Kateřina Zochová a Lenka Vítková) nebo rtf (Lenka Vítková & Markéta Lisá). Kromě Terezy Velíkové se na výstavách podílela například s Pavlem Sterecem (galerie Fotograf, 2011) nebo s Ondřejem Vinšem (galerie sam83, 2014). Na dvou výstavách byla z iniciativy kurátorů zastoupena společně se zmíněným Jiřím Valochem (Kabinet T., 2011; Ateliér Josefa Sudka, 2013). Při dizertační práci na AVU, pokračovala v kurátorské činnosti a uspořádala výstavu The Waste Land, která se týkala tématu její doktorské práce Texty ve vizuálním umění. (Tranzitdisplay, 2011; vystavující: Rashid Johnson, Zbigniew Libera, Jan Nálevka, Jiří Thýn, Sue Tompkins; doprovodná událost: Jiří Valoch četl své nepublikované konceptuální texty).