Libuše Jarcovjáková patří mezi významné české fotografky. Vedle své vlastní volné tvorby se mnoho let věnovala i činnosti pedagogické. Od roku 1992 vyučovala na Vyšší odborné škole grafické v Praze obor užité fotografie a médií. Kromě umělecky orientované rodiny – otce Vladimíra Jarcovjáka, akademického malíře, a matky, malířky Marie Jančové – měla na její umělecký rozvoj vliv i rodinná kamarádka, režisérka Ester Krumbachová. Dětství strávila v umělecké společnosti – její otec byl mimo jiné členem skupiny Trasa, takže fotografka byla často v kontaktu i se sestrami Válovými nebo s Čestmírem Kafkou – a navíc jej prožívala v prostředí dvou ulic, Vojtěšské a Ostrovní, na Praze 1, které byly v této době ještě plné svérázných postav. A zřejmě již zde se zrodila jistá fascinace tímto zvláštním, odvráceným světem.
K prvnímu setkání Jarcovjákové s fotografickým aparátem dochází již v jejích osmi letech, kdy dostává k Vánocům fotoaparát značky Pionýr a posléze začíná navštěvovat fotografický kroužek v již zmíněné Ostrovní ulici. Konfrontace s malířskými díly otce Jarcovjáka ji vede k rozhodnutí studovat nikoliv malířství, ale Střední průmyslovou školu grafickou v Praze. Po jejím absolvování se několikrát neúspěšně snaží o přijetí na vysokou školu: v roce 1971 na obor Teorie kultury na olomoucké univerzitě a na fotografii na FAMU v Praze. Důvody nepřijetí spočívaly nejen v poměrně odvážných dílech, ale především ve špatném „kádrovém“ profilu, který Jarcovjáková kvůli své rodině měla.
Ze svého vlastního rozhodnutí se pak následně stala dělnicí v hlubotiskové tiskárně Svoboda na Smíchově, kde pracovala v letech 1972–1976. Jak sama uvedla, chtěla jsem si svůj profil vypracovat. V tomto období vzniká její první fotografický cyklus, v rámci něhož dokumentovala prostředí svých kolegů – dělníků z nočních směn. Lidí svým způsobem na okraji společnosti, mimo její časové biorytmy, alkoholiků. Toto prostředí se pro ni stalo velmi inspirativním a sebezničujícím zároveň. V roce 1976 byla na třetí pokus přijata na FAMU, kde studovala do roku 1982. Již od druhé poloviny 70. let dlouhodobě fotografovala různé národnostní a jiné minority v tehdejším Československu – vietnamskou, kubánskou, romskou a dále pak homosexuální a transsexuální komunity v pražských klubech T-Klub a U Voka. Již od 80. let učila Vietnamce (tzv. „gastarbeitery“) češtinu a navázala s nimi úzké přátelství. Podobně jako s komunitou Romů, za kterými cestovala na východní Slovensko. Angažovala se i v dobrovolnickém hnutí po boku disidenta Zdeňka Pince, se kterým společně pořádali letní tábory.
V roce 1978 uskutečnila fotografickou cestu do Japonska (další cesty pak realizovala v letech 1986 a 1999). Po návratu do Československa jí byl – kvůli přetažení délky pobytu z původních 16 povolených na 60 dní– zabaven cestovní pas a tato skutečnost ji vedla k rozhodnutí emigrovat. Za pomoci fingovaného sňatku se jí v roce 1985 podařilo odstěhovat se do Západního Berlína, kde v turecké čtvrti Kreuzberg strávila následujících pět let. I v tomto náročném období, kdy pracovala např. jako pokojská hotelu Intercontinental, stále fotografovala.
V roce 1986 následoval další, pro umělkyni přelomový pobyt v Japonsku, během kterého došlo k jejímu prvnímu profesionálnímu fotografování mimo území sovětského bloku. Jarcovjáková zde pracovala na zakázku a uplatnila se i v komerční fotografii pro značky Comme des Garçons. Z pocitu jistého stesku po Evropě a kvůli naprosté absenci orientace ve „fotografickém businessu“, zaměřeném na komerční zakázky, se rozhodla pro návrat do Berlína. „Z pozice, kdy fotím pro nejlepší časopisy v Japonsku, jsem byla ráda, že mohu někde uklidit byt.“[1]
V roce 1990 se vrátila do Československa a v roce 1992 započala její pedagogická činnost, která trvala téměř dvacet let. Studenti pod jejím vedením mimo jiné získali první místo v mezinárodní soutěži fotografických škol Sinar calendar 1995. Umělkyně také pořádá fotografické workshopy a výstavy. Mezi ty stěžejní můžeme zařadit výstavu Transfuze I v New Yorku (2015), Černé roky / Schwarze Jahre – Berliner Tagebücher 1985–1990 v Českém centru v Berlíně (2018) a výstavu Evokativ, Église Sainte-Anne v Arles v roce 2019.
Tvorba Libuše Jarcovjákové je nadčasová, autorka vytváří jedinečné cykly, které jsou jakýmsi znovuzrozením humanistické fotografie; její tvůrčí činnost ale zahrnuje také psaní deníků. Podobně jako jsou prostřednictvím jejích fotografií zaznamenávány složité, intimní a velmi hluboké děje lidské duše, i její deníkové záznamy jsou dokladem těch nejniternějších okamžiků života, ale i okolního prostředí. Ve své tvorbě se ostatně často prezentuje pomocí autoportrétů, což bylo v dobách někdejší komunistické éry velmi ojedinělé. Zcela originální jsou i její vlastní akty: nepodbízivé, přímé, „surové“. Tvorba Libuše Jarcovjákové bývá často srovnávána s fotografkou Nan Goldin, což je relevantní analogie, která je sama o sobě důkazem nejen zmiňované nadčasovosti, ale i mezinárodního přesahu autorčiných prací. Na poli československé fotografie bychom pak umělkyni mohli nahlížet paralelně s uměním Slovenské nové vlny.
Je zřejmé, že pro Jarcovjákovou hraje hlavní roli především naprostá tvůrčí svoboda, ale také důraz na rovnoprávné postavení obou stran a upřímnost, s níž ke všem svým fotografovaným objektům – včetně sebe sama – přistupuje. Autoportréty u ní navíc fungují jako určité ohledávání dalších rovin duše. Jarcovjáková svou tvorbou nabourává zavedená schémata toho, jak má vypadat „krásná“ fotografie, zabývá se především vhledem do nitra konkrétních osob, věcí a jevů, ryze formální stránka věci ji nikdy tolik nezajímala. Ani to, jestli na svých fotografiích „vypadá dobře“. Kvůli tomuto přístupu k fotografii patřila již od dob studií na FAMU spíše k outsiderům. V její tvorbě je patrný naprosto jedinečný rukopis, který si během fotografování vybudovala a který nikdy nebyl „kontaminován“ komerčními pracemi či zakázkami, ale ani touho někomu se zalíbit.
Jarcovjáková již v době svých studií na FAMU představuje zcela osobitou kompozici, cílenou optickou neostrost a touhu jít za námětem až na dřeň. Pozoruhodná je i její fascinace ornamenty – např. na fotografii Muž s hadem z roku 1984 spatřujeme podobné kárování na kůži hada, na závěsech, na ponožkách muže i na koberci. Její fotografie se navíc vyznačují i jistou emocionální mnohovrstevnatostí: v prvním plánu je to naprostá suverénnost, touha po pravdivém sdělení a dokumentaci, v další vrstvě se zrcadlí její osobní pocit z konkrétní situace, kterou současně také skutečně prožívá. Pro diváka pak ponechává onu poslední rovinu – tedy možnost individuálního prožitku každého zachyceného okamžiku, který může být v řadě případů odsouzen nebo nepochopen, ale může také vést k nahlédnutí do zakonzervovaného, zastaveného příběhu – a zároveň i k prožívání již příběhu vlastního.
[1] Secondary Archive – Libuše Jarcovjáková, https://secondaryarchive.org/artists/libuse-jarcovjakova/, cit. 20. 9. 2023.
