Lukáše Hofmanna může divák znát v několika různých rolích, které se v jeho tvorbě organicky mísí: umělec, kurátor, stylista, model. Tyto „profese“ neúplným způsobem rámují jeho tvůrčí činnost rozbíhající se do mnoha aktivit. Jejich charakteristickým znakem je tekutost a vzájemná prostupnost. Současný svět je pro Hofmanna územím nové komplexní mytologie zahrnujícím pole komerční i alternativní kultury, technologií i politiky. Nic z toho však nelze chápat jako stabilní území, nýbrž spíš jako neustále se proměňující mapy. Jeho sebevědomé dílo proto nerozlišuje mezi výtvarným uměním, módou, každodenní životní zkušeností a reflexí těchto aktivit na sítích.
Hofmann je nomádem mezi kontinenty, uměleckými prostředky a lidmi. Jeho vlastní moniker Saliva odkazuje na cirkulaci tělesnosti, ať už v podobě pohybu těl a vyměšování tělesných tekutin jako pot a sliny, či ve formě sdílení myšlenek, emocí a zážitků. Tělesnost však má v jeho tvorbě zásadně kolektivní ráz. V choreografiích jeho performancí se aktéři pohybují a gestikulují v intencích vzájemné podpory a ve zvýšené citlivosti vůči druhým se kolektivní tělo stává neustále se měnící vnitřní protézou – nejenom vůči sobě samému, ale i věcem okolo. Témata odcizení a zranění, která se v dějinách umění s různou mírou intenzity vyskytují takřka neustále, zde nacházejí odpověď či rozhřešení v podobě performativní vzájemnosti coby hojivém procesu.
Chápat společenství jako metaforu organismu sice není nové, ale v současnosti to je v podstatě nezbytně nutné: na způsoby, jakými nás technokratická společnost vykořeňuje sobě samým, přičemž nám navíc vnucuje převzít za to osobní zodpovědnost, nelze reagovat než snahou o vytváření nových přístupů ke vzájemnosti a mezilidských vztahů založených na péči. Saliva v této snaze mísí revizionismus spolu s možnostmi, které nabízí současnost, a nakonec i spekulaci budoucího. Právě proto klade takový důraz na dokumentaci svých performancí a na zabydlení sociálních sítí. Prostřednictvím performativity, objektů a materiálů zároveň odkazuje na vnitřní prožívání a kulturní epochy s tím spojené (například v práci Sospiri z roku 2018 je to odkaz na středověk). Hofmann tak pracuje s celou řadou tvořivých anachronismů. Kromě samotné prostorové a časové roviny lze jeho dílo chápat také jako myšlenkovou mapu odkazů na různé vlivy a inspirace. Ve svém životním postoji, který se po vzoru emancipačních snah avantgardy či Fluxu stal uměleckým dílem sám o sobě, tak Hofmann vynalézá citlivou syntézu technologií se spiritualitou a rituální praxí.
Z osobní zkušenosti Hofmannových performancí si odnášíme dojem zhuštěného času a intenzivní pomalosti, kdy každé performativní gesto není jen notou, nýbrž melodií, a kdy lze tyto kolektivní akce vnímat jako polyfonii tělesností a emocionalit. Gesta jako dýchání z úst do úst, vzájemné nošení, vytváření řetězů z prstů, zpěv, aurální projevy a další se vrství, opakují a trpělivě trvají na svém ztělesňování. Jednotlivé úkony jsou sice předem plánovány, v rámci samotné performance se však odehrávají víceméně improvizovaně.
Důraz na vlastní stylizaci projevu a zjevu performerů je důležitý – jelikož žijeme v době, kdy stylizaci a autenticitu už od sebe nelze oddělit, Hofmann právě zmíněná jednoduchá gesta, jako je dýchání z úst do úst či vzájemné nošení, používá v módním a stylizovaném prostředí, a klade tím důraz na jejich význam i nedostatek. Jistá bezprostřednost, které toto konání dosahuje, je způsobena i tím, že do performance jsou přirozeným a nenásilným způsobem přijímáni i příchozí. Hranice mezi autorem a divákem je sice jasně gestikulována, samotnou performancí je ovšem také neustále znovu vytvářena.
Z Hofmannovy internetové aktivity, cestování a globálního networkingu přirozeně vyplývá zájem o současného člověka jako holistického souboru tělesných, technologických a emocionálních vrstev, jež se v důsledku rychlého přijímání vjemů neustále přeskupují a přetvářejí. I móda a styling, které jsou stěžejním vyjadřovacím prostředkem autorovy tvorby, fungují jako další vrstva tělesnosti, jako odraz nálady a názoru. Oblečení je ostatně technologická protéza jako každá jiná, je to rozhraní výsledků reflexe každodenní zkušenosti se světem osoby, která jej nosí. I proto je velice důležitý způsob, jakým Hofmann s oděvy pracuje. Někdy se jedná o přešité kousky oblečení ze second-handu, jindy naopak spolupracuje s návrháři, jejichž uvažování o oděvním designu přesahuje konvenční pojetí.
V každém případě ale oděvy často charakterizuje manufakturní chyba, záměrné chybění jednotlivých částí, roztrhání nebo rukodělné přešívání, oversized a unisex estetika. Tato práce s materiálem totiž nakonec odráží to, co se odehrává v samotném lidském vědomí. Pocit, že je člověk v diskurzu postindustriální výroby a konzumerismu globálního kapitalismu jakoby sešit podle návodu popsaném jinde, a zároveň touha v koloběhu tohoto procesu dostát vlastní autentické subjektivitě, vedou v autorově díle k nacházení nových způsobů, jak se proti hyperrealitě současnosti vymezit.