Zjednodušující charakteristikou práce Markéty Váradiové je vytváření vizuality prostřednictvím fyzikálních jevů, jejich zaznamenávání a využívání pro imaginaci pozorovatele. Vizualita je pro ni hlavním komunikačním nástrojem. Vědeckým přístupem a minimalistickým technicistním provedením vnáší do svých objektů druh duchovního přesahu, který je spojen právě s tímto postupem.
Zpočátku ve své práci ohledávala fyzikální limity materiálů a své vlastní schopnosti. Při sochařských sympoziích vytvořila několik rozměrných instalací do krajiny, např. Klenbu (1995), ze smrkového dřeva, 270x300x540 cm nebo o rok později rovněž smrkovou Sluneční kolíbku (1996), 100x110x270 cm. Posunem od fyzicky náročnějších objektů na zpracování byly ‚calderovské‘ Mobily I-VI (1997-99), u kterých převážila úvaha o tvaru. Ačkoliv se poloha její práce posunula do více přemýšlivé roviny, je u Váradiové stále důležitá materiálová podstata, od které odráží své myšlenky. Vliv kinetického umění se u ní objevuje i později např. v + plus (2007), kdy pro projekt Sochy do barokní niky (V. Fiala, Městská knihovna Klatovy) vyrobila dva balsové objekty, větší kvádr zavěšený na krychlí, který vytvářel pohyb díky odpudivé síle magnetů.
Na hranici obrazu a objektu jsou Místa I-VII z roku 1999. Vytvořila sádrové odlitky různých prostor na čtverce o rozměru 50x50x15cm. Vznikly bílé nástěnné objekty s nízkým reliéfem. Obdobný minimalismus uplatňuje i v malbě. Pracuje v cyklech, akrylem na formáty průměrně 130 x 130 cm, a redukuje zobrazovanou skutečnost na plochy odlišené nepatrným rozdílem odstínu. Organickým motivům se věnovala v cyklu Řeka (2002) a V zahradě (2001), ale většinou u ní převažuje téma architektury, jejích výsečí interiérů i exteriérů, př. Známé místo (2003), Cestou (2004). Zmíněné organické tvary zpracovává naopak ve fotografii, jako kdyby podvědomě vyrovnávala poměr předmětu a způsobu zobrazení. Z fotozáznamů difuze v kapalině Ambient I-VII (2001) nebo Embryo I-VIII (2001) je patrný romantický duch empirického bádání. Hra na vědce pozorovatele a předložení výstupu jako uměleckého díla zaostřuje pozornost více na proces ceremonie a kouzlo tvořivosti, než na víceméně banální úkaz. Fyzikální jevy zastávají u Váradiové funkci něčeho, co nás převyšuje.
V posledních pracích se věnuje instalacím se zrcadly. V podobě velkých krasohledů nebo protilehlých zrcadel, které vytváří dojem ‚nekonečného‘ násobení prostoru. Zrcadla použila už i při světelných instalacích Vlna (2002) nebo Infiltrace (2007). Část své tvorby, která většinou vychází z fotografie, propojila se svým partnerem, grafickým designérem Michalem Slejškou. Vytvořili společně několik autorských výstav Poznámky z cest a další příběhy (2009), Magnetické pole (2008) nebo 2009: Vesmírná odysea (2009).
