Matěj Lipavský se ve své umělecké tvorbě převážně věnuje plenérové malbě. To, co ho na ní zajímá, je přirozené světlo a jeho ničím nezprostředkované zakoušení ve volném, otevřeném prostoru. Rozptýlené světlo má nejraději – je totiž (slovy autora) „ke všem barvám rovnoprávné“, zaplňuje obrazové plány, rozpouští ostré kontury tvarů a výrazně přispívá ke scelení lokální barevnosti a kompozice celého motivu.
Zároveň jsme ale v jeho tvorbě svědky aktualizujících parafrází směrem ke zdůraznění jak rytmu malířského rukopisu, tak i světelného řádu v rozpětí mezi hloubkou a šířkou krajinného prostoru (např. obrazy pobřežní přímořské krajiny vzniklé na Islandu) a dále pak hutností a zaplněnou uzavřeností motivu odrážející se v četných malbách s tematikou zahrad nebo městských krajin.
Stejně tak důležitá je samotná tematizace vztahu mezi námětem a skutečností malby – mezi napodobením viděného a pravdou malovaného obsaženou především v tvůrčím gestu, v tazích štětcem, ve volbě barevné skladby. Ve svých často jakoby zimně sfumatických, akrylem malovaných a valérově pojatých plátnech se zaměřuje na prosté, nedramatické a neexkluzivní výseky krajiny. Důraz na celek eliminující detaily je výsledkem autorského pohybu mezi ostřením a neostrostí, blízkostí a vzdáleností, důležitostí a marginalitou, řádem a svobodou, přirozeností a artificialitou a v obecné rovině dokonce mezi viděním a myšlením. Důležitá je v této souvislosti právě tendence k neokázalosti a zároveň k neinvazivní nejednoznačnosti pojetí.
Matěji Lipavskému nejde o zpochybňování módních reinterpretací rozličných kulturních kontextů, ani o prosté a zplošťující potvrzování tradice fungující často jako substitut jistoty a vkusu. Hovoří-li o fundamentech malby, hovoří o nich jako o základech „neodlehčených od tradice, a přesto v jemnostech inovativních“. Tedy jako o něčem, co si je vědomo své vlastní historie, přitom se ale nenechává odpovědností vůči ní svazovat, nýbrž na ní uvědoměle a sebevědomě staví právě proto, aby mohlo jejích možností a zkušeností v nových kontextech a situacích využívat.
Matěj Lipavský důsledně hledá takové malířské formulace, v nichž každodennost není chápána jako zástěrka zakrývající jakési skutečnější, vyšší a čistší hodnoty, ale jako neopominutelný předpoklad veškerého (tedy i uměleckého) vztahování se ke světu věcí. Ke světu, který i ve své nerozlišené obyčejnosti musí být našim očím pokaždé znovu představen tak, abychom se k němu mohli opětovně hlásit jako k jedinečnému, ale i jedinému skutečnému místu našeho pobytu na světě.
