Umělkyně Maud Kotasová opakovaně uvádí, že „vyšívá auta“. Toto na první pohled antagonistické sdělení trefně vystihuje dualitu nejvýraznější části tvorby umělkyně, která propojuje zdánlivou křehkost výšivky a tvrdost plechů aut spolu s vlastní zkušeností, jež se může svým poselstvím jevit stejně tak osobní, jako univerzální.
Tvorba Maud Kotasové po řemeslné stránce vychází z grafiky a grafických technik, které studovala již na Střední škole uměleckých řemesel v Brně (oddělení Grafika – vědecká ilustrace, vedoucí Pavel Dvorský). Grafice se následně věnovala i během studia na Fakultě výtvarných umění v Brně (ateliér Grafika, vedoucí Margita Titlová-Ylovsky). Práce s kovovou plochou, kterou autorka používá jako výchozí prvek svých objektů, formálně připomíná grafické techniky, kdy rytím či leptem a následným tiskem z takto připravených matric vznikají grafické listy. V jejím případě ale zvolené kovové předměty, se kterými dále pracuje, již samy o sobě nesou nějaké poselství. Ať už jde o popelnici, do níž je následně vyšit pestrobarevný florální folklorní motiv (Vesna, 2016), nebo o kabiny kamionů. K těm má autorka osobně velice blízko, jsou jí inspirací a pojí se i s jejím osobním životem.
Kotasová se svým mužem, který pochází z Katalánska a je řidičem kamionu, procestovala značnou část Evropy. V zahraničí žila řadu let a tato zkušenost jí skýtá bohatý zdroj námětů – stejně jako život komunity „kamioňáků“. Z jejich zvyku zdobit si kabiny i nákladní korby výjevy z osobního života, které z domoviny postrádají a chtějí, aby je provázely na cestách, vychází například dílo Osobní matrice z roku 2007. Na zčásti vyšité a zčásti vybroušené kabině již nepojízdného kamionu jsou zachyceny osobní výjevy mající pro autorku určitou symboliku: na zadní straně je například zachycena čokoládová bitva jejího muže, ještě jako kluka, se zavázanýma očima. Scéna zachycující lidový zvyk, který pochází z jeho rodného kraje, je vybroušena do červeného laku a její rezavé zbarvení připomíná jak čokoládu, tak umazání od bláta.
Robustní díla jsou pro umělkyni, která se začala výtvarné tvorbě naplno věnovat až s odstupem od ukončení svých studií, charakteristická. Její případ tak dokládá, že pauza v umělecké tvorbě vždy neznamená automaticky stagnaci a konec tvůrčí činnosti a že i doba po studiu může být zásadní v nacházení inspiračních zdrojů a formování vlastního výtvarného projevu. Díla Maud Kotasové jsou dnes k vidění i v řadě institucionálních sbírek. Objekt s názvem Ještě z roku 2018, který sestává z původně bílé kapoty auta doplněné kresbou a červeně vyšitým nápisem, patří mezi poslední akvizice Galerie města Brna. Charakteristický fragment automobilu a výšivku spojuje také osobní příběh: autorka tímto autem cestovala s kamarádkou po republice, zhoršující se vážná nemoc ale způsobila brzký konec dobrodružství. Vyšitá písmena slova vypovídají o touze pokračovat a aspoň na chvíli prodloužit nutný konec, který čeká každou cestu, nyní je však o to obávanější.
Environment coby téma, které v souvislosti s automobilovou dopravou neodbytně vystupuje, se v tvorbě Kotasové rovněž viditelně odráží. Již během svých studií na FaVU ostatně působila také v ateliéru Environmentu (vedoucí Vladimír Merta) a k této problematice se opakovaně vrací, byť nikoliv v podobě přímočarého aktivismu, jako spíše komentáře fungujícího jako podnět k přemýšlení. To platí například pro dílo Živý vzkaz z roku 2015, kde je ve spárách mezi kachličkami na podlaze prostřednictvím vysázených trsů trávy vyvedeno vyznání: Estuvo bien quererte environment process [Bylo dobré tě milovat, environmentální procese], nebo třeba pro její výraznou instalaci Hell is a Material z roku 2022. Ta vznikla v bukurešťské galerii Sandwich II, kde autorka vystavila velký přepravní kontejner, jehož stěny vyšila scénami pekla převzatými z fresky z blízkého kostela.
V tvorbě Kotasové se s lehkostí mísí žitá zkušenost s nečekanou poetičností často záměrně zcela nepoetických předmětů. Umělkyně diváka vybízí k dalšímu zkoumání předmětů a k zamyšlení, přičemž existenciální otázky záměrně vyvolává již třeba samotným názvem expozice – jako v případě zatím poslední výstavy Živý nás nedostanou, která se na sklonku roku 2025 uskutečnila v pražské galerii Pragovka.
Maud Kotasová ve svém díle zůstává věrná vlastnímu výtvarnému jazyku, který je na české scéně zcela ojedinělý a svébytný. Vyšívané vzkazy a záznamy příběhů na plechu aut zprostředkovávají sdělení, které je srozumitelné jak pro běžné návštěvníky galerií, tak i pro odbornou veřejnost, jež díla Kotasové oceňuje pro výjimečné zpracování i pro jejich autentičnost.
Zdroje:
webové stránky umělkyně (https://maudkotasova.com/)
konzultace s umělkyní, leden 2026