Celoživotní výtvarné dílo Miloše Šejna je zasvěceno krajině, živlům a zkoumáním pozice vlastního těla ve vztahu k přírodě. K těmto tématům přistupuje prostřednictvím široké škály intermediálních přístupů zahrnujících fotografii, malbu, kresbu, grafiku, experimentální film, performance, multimediální instalace, land art či autorské knihy. Klíčovým principem – zvlášť zřetelným v porevoluční tvorbě – je tělesný vztah ke kulturní krajině a její paměti. Šejnovo životní působení zahrnuje vedle výtvarné práce také pedagogickou činnost, kurátorství a psaní odborných textů. Soustavný ekologický rozměr jeho prací je aktualizuje ve vztahu k environmentálním proudům současného umění; slovy Vjery Borozan zažívá Šejnovo dílo již několik let „diskurzivní konjunkturu“.
Miloš Šejn se narodil v roce 1947 v Jablonci nad Nisou, jeho trvalým domovem se však stal Jičín, kde žije od svých pěti let. Už v dětství byl fascinován přírodovědeckými pomůckami, ornitologickými atlasy, sbírkami kamenů a dalšími přírodninami, které začal vyhledávat při výpravách do okolní krajiny. Tato dětská fascinace se stala základem jeho rozsáhlé sbírky, již rozšiřuje po celý svůj život. Po získání prvního fotoaparátu následovaly dokumentační ornitologické a botanické toulky krajinou. Fotografoval, kreslil a slovně popisoval své pozorování přírody, sbíral horniny, mechy, lišejníky a přírodní pigmenty. Zpětně toto období vnímá jako zásadně formativní – jako moment, který jej nasměroval k celoživotnímu vztahování se k přírodě.
Šejn nastoupil v roce 1962 na střední uměleckoprůmyslovou školu v Jičíně, studium však v roce 1966 dokončil na pražské UMPRUM. Po neúspěšných přijímacích zkouškách na pražskou Akademii výtvarných umění nastoupil v roce 1970 na studium dějin umění a estetiky na Univerzitě Karlově, později i na obor výtvarná výchova, kde byl jeho pedagogem umělec Zdeněk Sýkora. Od poloviny 70. let se profesně věnoval kurátorské činnosti v Krajské galerii v Hradci Králové; výstavy připravoval i pro další instituce, včetně Okresní galerie v Jičíně nebo Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem. Odborně se zabýval zejména dílem Ladislava Zívra a Josefa Váchala. Paralelně se však po celou dobu intenzivně věnoval vlastní tvorbě, úzce navázané na pobyt v přírodě – především v oblastech Českého ráje, Českého středohoří, Máchova kraje nebo Krkonoš. Do konce 70. let měly jeho práce spíše privátní charakter, později se mu podařilo uskutečnit několik menších, samostatných výstav.
Po roce 1989 přišly první institucionální úspěchy a Šejn zároveň nastoupil na reformovanou Akademii výtvarných umění v Praze jako vedoucí pedagog Ateliéru intermediální tvorby, kde působil až do roku 2011. V průběhu svého pedagogického působení byl hostujícím pedagogem na akademiích v Aix-en-Provence, Carraře, Stuttgartu, Haagu a ve Vídni. V polovině 90. let spoluzakládal a následně dále rozvíjel činnost mezinárodního plenérového workshopu Bohemia Rosa zaměřujícího se na historické aspekty krajiny a tělesnému vztahování se k ní. Téma české kulturní krajiny reflektoval i v řadě teoretických textů, často ve spoluprací s geologem Václavem Cílkem.
Ačkoliv Šejn v našem prostředí působí spíše jako solitér, některé aspekty jeho práce lze vztáhnout ke snahám několika vrstevníků – například Jiřího Valocha, Jiřího Zemánka nebo Mariána Pally –, s nimiž jej spojuje těsné provázání výtvarného díla, putování a přírody. Šejnova tvorba je hluboce spojena s fenoménem bloudění krajinou, s jejím extatickým či snovým prožíváním, exaktním zkoumáním a současně se zkoumáním vlastního těla a jeho vztahu k přírodním živlům. Tento přístup k tvorbě je historicky zatížený prožíváním krajiny u romantiků a snadno jej lze propojit s umělci jako Caspar David Friedrich, Karel Hynek Mácha, ale také například s americkými transcendentalisty. Romantická východiska byla pro Šejna inspirativní už v raném věku. V roce 1967 například podnikl třídenní „máchovskou“ cestu od Bezdězu přes Milešovku na Říp, četba Novalise zase iniciovala jeho celoživotní zájem o jeskyně, které se staly prostředím mnoha jeho děl.
Pro Šejna jsou charakteristické periodické návraty na stejná místa a důkladné průzkumy konkrétních typů krajiny. Celoživotně zkoumá zejména Český ráj a Krkonoše; opakovaně se vrací na místa, jako je vrchol kopce Zebín v Jičínské pahorkatině, Javoří potok v Krkonoších nebo jeskyně ve skalách Českého ráje. Toulání pro něj znamená hluboký ponor do krajiny a rozpouštění vlastního já ve prospěch meditačního napojení na kosmický celek. Z cest si přitom uchovává četné záznamy v podobě textových popisů krajiny, poesie, kreseb, fotografií, schematických plánů či otisků přírodnin a tyto materiály často sestavuje do podoby autorských knih.
V letech 1967–1969 provedl sérii intimních akcí s názvem Bdělé snění, v nichž docházelo ke kontaktu jeho nahého těla s hlínou, trávou, skálou, stromy či polem. Akce prováděl o samotě; dochovaly se skrze jeho vlastní záznamy, přičemž samotné dění nepřesáhlo několik sekund až minut. Název napovídá, že autor se během akce dostával do stavu pozměněného vědomí a situace nabývaly rituálního charakteru. Tyto rané práce již plně vykazují znaky pro umělcovu tvorbu posléze charakteristické, totiž důraz na procesuálnost a duchovní i tělesnou komunikaci s krajinou.
V dalších letech Šejn akce rozvíjel a obohacoval o šetrné zásahy do krajiny přemisťováním kamenů nebo gestickými otisky na skály a kameny pomocí přírodních pigmentů nalezených přímo na místě (např. Kámen položený na skálu, 1979; Skála a tělo, 1983). Tyto otisky – analogické k jeho podobně utvářeným gestickým dotykovým kresbám na papíře – souvisejí s autorovou skepsí vůči mimetickému zachycení přírody, které si vyzkoušel zejména během studia u Zdeňka Sýkory. Až do začátku 80. let se sice zabýval i klasickou olejomalbou v podobě silně abstrahovaných pohledů do krajiny (např. cyklus Rokle, 1978–1981), zároveň ale jako kresebný nástroj používal vlastní prsty, větve nebo olůvka, aby se co nejdůrazněji projevila hrubá tělesná zkušenost nenarušená estetickým citem výtvarně školené ruky. Tento přístup mu umožnil narušovat bariéru, kterou mezi umělce a přírodu staví médium. Na základě podobných principů fungují i jeho frotáže přírodnin vznikající přímo v terénu (Bílá skála, 1988).
Zájem o pigmenty se rozvinul v rozsáhlou, celoživotně budovanou sbírku, kterou autor pečlivě člení a uchovává v Petriho miskách. Šejnovy sbírky přírodnin zároveň vstupují i do oblasti výtvarného umění v podobě prostorových instalací (naposledy v roce 2025 jako site-specific instalace v interiéru barokního kostela Zvěstování Panny Marie v Litoměřicích). Staly se pro něj cestou k tomu, jak symbolizovat přírodu a uchovávat ji jako svůj vlastní vnitřní mikrokosmos. Předobrazem mu byly renesanční a barokní kabinety kuriozit (Kunstkammer), ale například i instalace Josepha Beuyse.
Pro Šejnovo dílo jsou zásadní lesní interiéry, a zvláště pak útvary spojené s rodným krajem: rokle, skalní města a jeskyně. V tomto prostředí prováděl rituály, meditace „bioskulptury“ založené na vlastním těle (Dovnitř/Lebky, 1974–1976), ale pořizoval také filmové záznamy zachycující například sestup skalní průrvou, otisky nahého těla na skále či detaily nenápadných přírodních dějů (např. film Rokle, 1979). V jeho fotografiích i v dalších výtvarných záznamech se často projevuje antropomorfizující vidění krajiny, populární například u surrealistů (Skála/Hlava, 1985; Skála/Tělo, 1972). Současně experimentoval se zapojením živlu ohně, který se stal jakýmsi kaligrafickým vyjádřením vzniklým dlouhou expozicí fotoaparátu, zatímco umělec procházel s pochodní temným prostorem jeskyně či se pohyboval na pozadí noční oblohy. Vznikly tak cykly Vymezení prostoru ohněm z roku 1982 nebo Padající Slunce z roku 1983.
Po roce 1989 získala autorova tvorba nový impuls. Přišly institucionální úspěchy a roku 1991 se Šejn stal profesorem na pražské AVU, kde pak dlouhodobě působil v ateliéru intermediální tvorby (tehdy zvaného ateliér konceptuální tvorby). V témže roce provedl svou první veřejnou performanci v rámci milánského festivalu Milano poesia, během níž vznikly akční kresebné záznamy pomocí ohořelých borových větví. Otevřela se tak linie nově pojímaných akcí, které umělec prováděl v galerijních prostorách nebo v historických objektech a v nichž reagoval na paměť daného místa a posouval výrazové možnosti těla jako média. V tuto dobu začíná být pro Šejna charakteristické i začleňování multimediálních výrazových prostředků.
V první polovině 90. let vynikla zejména jeho „video-sonická“ performance na sympoziu Fungus v klášteře Plasy v roce 1994. Šejn vstupoval do zaplavených podzemních prostor konventu, jeho pohyby „generovaly proměny elektronického zvukového pole“ (Jiří Zemánek, in: Platovská, Švácha 2007, s. 916) v celé budově kláštera, zatímco transformovaný obraz akce byl přenášen na malém monitoru na oltářní menze v kapli sv. Benedikta. Multimediální přístupy dále rozvíjel například ve svém projektu Colorum Naturae Varietas z roku 1999, elektronické audiovizuální encyklopedii (či miniarchivu na CD-ROMu) založené na umělcově reflexi barev, zvuků a přírodních jevů a jejich vztahů k univerzu.
V roce 1995 se Šejnovo pedagogické působení začalo rozšiřovat mimo prostory školy. Společně s tanečníkem Frankem van de Venem založil mezioborové workshopy Bohemiae Rosa. Jednalo se o jakési kolektivní site-specific akce, které měly stimulovat jemné mentální a fyzické reakce člověka na konkrétní prostředí – zejména na historickou krajinu s vlastní kulturní pamětí, ale i na „divokou“ přírodu, na odkrývání jejích historických souvislostí a místních mýtů. Vznikala tak nová specifická krajinářská škola, jejíž přístup podnítilo Šejnovo seznámení se zmíněným nizozemských performerem van de Venem. Ten ho uvedl do problematiky japonského výrazového tance butó a z něj vycházející tělové techniky Body Weather. Ta disponuje metodami zaměřenými na artikulaci subtilních vjemů a emočních stavů, kdy se tělo má – podobně jako počasí – neustále proměňovat ve vztahu ke svému momentálnímu prostředí. Metoda vcítění se do krajiny s sebou nese i silný environmentální rozměr blízký principům hlubinné ekologie.
Šejn ovšem pokračoval i v tvorbě videí, fotografií, bioskulptur nebo ohnivých sérií a výrazně rozvíjel motiv noření se do vodního živlu. Jeho filmy Sv. Anna I a Sv. Anna II z let 2000 a 2003 jsou záznamem noční performance, kde pozorujeme neurčitou světelnou figuru nořící se pod hladinu Lhoteckého rybníka. Podobně sugestivní cyklus Zelený muž z roku 2004 zachycuje jakési vodní monstrum zrozené z bahna a vodních řas, které se postupně vynořuje z Trojického rybníka. Motivy ohně a splývání na vodní hladině pak kombinuje akce Tělo / voda / oheň z roku 2003.
Porevoluční doba přinesla také úvahy nad monumentálními krajinnými realizacemi majícími blízko k land artu a eco-artu. V letech 2000–2001 se Šejn spolu se svými studenty účastnil česko-nizozemského workshopu SCART, v rámci kterého promýšleli – na základě fenoménu nizozemských polderů – volné umělecké asociace k tématu vytvoření vlastního umělého ostrova (při zohlednění necitlivosti těchto krajinných útvarů). Šejn se studenty participoval i na dalších „ekologických“ projektech, například na projektu pro povodí řeky Labe, k němuž byl jeho ateliér přizván jedněmi ze zakladatelů tzv. eco-artu, manželi Newtonem a Helen Mayer Harrisonovými.
V letech 2008–2014 Šejn vytvořil v Horkách nad Moravou jednu ze svých největších realizací nazvanou Sluneční hora, která patří k vrcholům jeho snah o rozsáhlejší intervenci do krajiny. Měl zde příležitost naplno uplatnit svůj zájem o komponovanou krajinu vytvořením umělého kopce a kultivací okolního prostředí. Výsledkem je v kopci vybudovaná umělá jeskyně se studnou, kterou protéká potok. Nad studnou je zavěšený zvon a nad ním je až k vrcholu kopce vyhloubený světelný komín, kde visí druhý zvon. Vznikl tak meditační objekt nesoucí v sobě Šejnovu celoživotní trajektorii pohybu od hlubin podzemních jeskyní až po vrcholy kopců a hor – k místům, kde země přechází v nebe; trajektorii, jež symbolizuje jeho vztah k univerzu.
Zdroje:
Ladislav Kesner, Miloš Šejn. Býti krajinou (Řevnice: Arbor Vitae, Plzeň: Západočeská galerie v Plzni, 2010).
Pavlína Morganová, Akční umění (Olomouc: Nakladatelství J. Vacl, 2009).
Marie Platovská, Rostislav Švácha (eds.), Dějiny českého výtvarného umění VI (1958–2000) (Praha: Academia, 2007).
Miloš Šejn (ed.), Miloš Šejn / Archivy & kabinety (Liberec: Oblastní galerie v Liberci, 2012).
