Motivací k tvorbě je pro Miroslavu Večeřovou především snaha uchopit každodennost jinými způsoby, než jak je běžné. Reaguje tak na současný svět a s ním spojené proměny našeho vnímání a vidění, kdy dochází k matoucím situacím a stírá se rozlišení mezi hmotným a nehmotným, mezi reálným a virtuálním, fyzickým a pomyslným, přičemž ona sama se pohybuje právě v prostoru mezi. Jejím stěžejním vyjadřovacím prostředkem je fotografie, kterou vystudovala v ateliéru Aleksandry Vajd a Hynka Alta na pražské UMPRUM, a konceptuální přístup k fotografii – pro tyto umělce příznačný – jí také nepochybně napomohl k dalšímu rozvoji netradiční práce s tímto médiem, jež se vyznačuje zkoumáním jeho vlastností a ohledáváním jeho hranic. Fotografie tak v její práci expanduje do prostoru, vrství se, stává se hmotnou či pohyblivou, odehrává se v přítomném čase, teď a tady. Je spíše určitým principem či postupem, který tato umělkyně využívá. Kromě fotografického obrazu může být výsledkem také obraz pohyblivý, objekt či performance a jejich kombinace.
V rámci výstav pak důležitou roli hraje celková instalace a dotváření konkrétního prostoru nebo také reakce na jeho architektonická specifika a jejich zapojení do výstavy. To bylo patrné například na výstavě Girlfriend (2016) ve Veletržním paláci v Praze, na níž Večeřová spolupracovala s anglickou umělkyní Nicole Morris, se kterou ji pojí mimo jiné i absolvování studií na londýnské Camberwell College. Na stěnu tehdy natřela hrubý štuk nebo nechala roztéct horký karamel, který pak aplikovala na zábradlí, a narušila tak čistotu funkcionalistického prostoru. Což odkazuje k dalšímu záběru její tvorby, totiž zájmu o haptičnost či taktilnost materiálů a jejich povrchů ve vztahu k naší tělesnosti. Podstatné jsou pro ni momenty fyzického kontaktu, přejíždění ruky po povrchu, procesualita, stékání či rozpadání materiálu. Tyto aspekty pak soustavně rozvíjí i ve spolupráci s malířem Pavlem Příkaským.
Jednou z prací, kde dochází k iluzi a znejistění diváka a následně pak k překvapivé pointě, je video Řeka (2013), za které získala cenu poroty v soutěži Jiné vize na PAF v Olomouci. Zpočátku statický obraz tekoucí řeky je narušen fyzickým zásahem autorky. Jde o skok do bazénu zakrytého velkoformátovou fotografií řeky. Předpokládaná realita se náhle rozpadá, zmuchlá a potápí, a jak uvedl umělecký kritik a kurátor Jiří Ptáček: „Oba obrazy tak začínaly vypovídat jak o sobě navzájem, tak o materiální podstatě čehosi, co jsme si vzhledem k rozšíření digitálních technologií uvykli vnímat jako nehmotné.“ [viz Jiří Ptáček: Miroslava Večeřová (Objevy), Fotograf Magazine #27] Nehmotný obraz se stal materiálem a krustou, která po fyzickém zásahu odkryla další vrstvu – vodu v bazénu, a otevřela tak vztah mezi zobrazeným (tedy iluzivním) a reálným. Tento způsob uvažování vystihuje i podtitul její výstavy Pozitiv/Negativ, která proběhla v jihlavské OGV v r. 2015 (spolu s Barborou Fastrovou a Janou Šaškovou): „Nic není, jak to vypadá, co se pevné zdá, to se rozpadá.“
Toto silné gesto a narušení postupem času nahradila jemnými a citlivými manipulacemi a obrazy začala současně rozvíjet do prostoru pomocí instalace a až sochařských zásahů, k nimž velmi často využívá materiálů jako je štuk, textilie, písek či zmíněný karamel. V její práci se obvykle objevují každodenní předměty a věci, které autorka zobrazuje v neobvyklých polohách a dodává jim zvláštní význam. Například v sérii fotografií Flying Objects (2014) se na modrém pozadí ve stavu beztíže vznášejí předměty jako patisony, dřevěné polínko nebo ovocné slupky a stávají se estetickými, někdy až abstraktně působícími obrazy. Po delším pozorování zjišťujeme, že tyto předměty leží na vodní hladině, ve které se odráží obloha, a jedná se tedy pouze o jakousi hru na klam. Jedna fotografie z této série se také stala součástí společné výstavy s Romanou Drdovou Too soon, kde byla vytištěna na sklo a zavěšena do prostoru, čímž získala další vrstvu významu a pohledu. Tato hra a nacházení iluze při setkání s předměty ve svém bezprostředním okolí je zároveň něco, co ji mimo jiné pojí s tvorbou Pavla Příkaského. To jasně doložila například výstava Dvojité dno v pražské Chemistry gallery, kam si ji umělec přizval jako hosta a jejímž tématem byla právě iluze a kouzelnický trik. Zde také poprvé představili své společné práce, krátká videa či pohyblivé obrazy, v nichž se přístupy obou těchto umělců propojily.
Jejich možná nejvýraznějším dílem, jež si také získalo největší ohlas, je krátký film Inner Monologue (2016), který jsme mohli vidět v pražské Drdova gallery, na výstavě v galerii SPZ nebo na olomouckém PAFu, kde byl nominován v soutěži o nejlepší pohyblivý obraz Jiné vize 2016. Na výstavě v galerii SPZ bylo video součástí prostorové instalace spolu s obrazy a jemným štukováním na zdi, jehož haptický povrch korespondoval s celkovým tématem výstavy a obsahem videa. V kurátorském textu Jena Kratochvila se dočítáme: „Společně se setkávají v médiu pohyblivého obrazu a jeho manifestace v prostoru, kterým se v abstraktní narativní lince vyrovnávají s novou humanitou člověka digitální doby pomocí propojení reality lékařsko/ kosmetického provozu a atavistickým komponováním nových rituálů.“ [viz http://prikasky.com/inner-monologue-2/] Důležitou roli zde opět hraje povrch ve vztahu k tělesnosti, tekutost, kontakt s materiálem a dotyk, jež jsou součástí procesu zvláštního léčebného rituálu. „Pacientka prochází nejasným procesem na pomezí magického rituálu a arteterapie. Sympatetická léčba probíhá na základě vztahů mezi vzdálenými i blízkými předměty. Tekutiny se mísí a mohou představovat jak dění v útrobách, tak svébytný děj mimo tělo.“ [viz http://www.pifpaf.cz/cs/miroslava-vecerova-a-pavel-prikasky-inner-monologu]
Procesualita vázaná na tělo, vnitřní a vnější, se objevuje také v aktuálních projektech těchto autorů, jako třeba na výstavě Reliéf v galerii 35 m2, kterou opět tvořila společná prostorová instalace kombinující obrazy na plátně, fotografie, ale také efemérní malbu putujícího střeva na stěnách galerie. Použitá genciánová violeť, pro své antibakteriální účinky užívaná v medicíně a nanášená na rány, zde opět koresponduje s daným a systematicky rozvíjeným tématem.
Střevo jako symbol vnitřních procesů, jež vždy souvisejí a jsou propojeny s procesy vnějšími či povrchovými, putovalo také po stěnách galerie NoD, kde Miroslava Večeřová s Pavlem Příkaským představili svůj poslední výstavní projekt Images That Occupy Thoughts (2017). Klasičtější působení výstavy, než jak jsme u těchto autorů zvyklí, ale narušil nový prvek. Byla doplněna o performery či spíše o živé sochy – na první pohled k nerozeznání od ostatních návštěvníků –, které nehybně seděly v prostoru, opíraly se o zeď nebo svým tělem přidržovaly fotku na stěně, a staly se tak neoddělitelnou součástí celkové instalace. Díky čím dál větší propracovanosti, zaměření na detail a zejména pak díky dialogu mezi jednotlivými prvky, malbou na stěně, obrazy, fotografiemi, objekty a živými sochami, získala jejich tvorba nový rozměr.