Nik Timková je multimediální a multidisciplinární umělkyně, jejíž aktivity lze charakterizovat a uchopit pomocí rozčlenění do tří větších celků: za prvé je zakladatelkou a členkou ne-kolektivu Björnsonova či dj-tanečního-performativního uskupení The Melancholy of Marissa Cooper; za druhé je kurátorkou Galerie A.M. 180 a integrální jednotkou stejnojmenného kolektivu A.M. 180 stojícího za dnes již legendárním festivalem alternativní hudby Creepy Teepee v Kutné Hoře; a za třetí se pohybuje na vysokoškolské půdě coby asistentka v Ateliéru malířství III a předsedkyně akademického senátu na pražské AVU. Právě druhý a třetí celek Timkové aktivit se významně proplétají, když kolektiv „… který byl v počátcích nového tisíciletí aktivním účastníkem institucionalizace zdola, se dnes podílí na formování nové generace na akademické půdě i mimo ni.“ (Více o aktivitách „Áemka“ zde: https://www.artlist.cz/prostory/am-180-gallery-2022/)
Důvodem, proč má smysl všechny tyto role a pozice Timkové zmínit hned na začátek, je to, že se recipročně formují a ovlivňují a zároveň jsou vyústěním všech autorčiných zájmů a přístupů k umělecké praxi. Zkrátka je nutné o nich uvažovat dohromady – a kromě toho je také ještě vnímat v kontextu spolupráce s dalšími aktéry. Tento autorčin nevyhraněný zájem o jedno konkrétní médium – ať už kresbu, sochu, video, digitální koláž, hudbu, performance, textil či módu – je ostatně možné stopovat již od jejích raných vysokoškolských studií. Propsal se nakonec nejen do tvorby výtvarných instalací, ale i do autorčina vlastního doktorského výzkumu kolektivních praktik a organizace neziskového prostoru.
Timková zprvu studovala obor Nová média u Anny Tretter na Fakultě umění Technické univerzity v Košicích (FU TUKE), už během této doby ovšem tušila, že se chce věnovat především objektu a instalaci. Po stážích v Krakově a na pražské FAMU proto pokračovala ve studiích výtvarných umění na Central Saint Martins College of Arts and Design v Londýně, na která navázala ročním postgraduálním programem na Royal Institute of Art ve Stockholmu. Švédský způsob edukace jí umožnil soustředit se intenzivně a po dobu celého jednoho roku pouze na sochařské postupy, díky čemuž mohla rozvinout svou práci s objekty, na kterých začala pracovat už v Košicích – tehdy za užití textilu a později v Londýně také s přesahem do kresby, fotky a papíru. Otevřenost způsobu výuky a vzájemná reálná blízkost různých uměleckých oborů a médií ve Stockholmu ji silně inspirovala k tomu neuzavírat se v jednotlivé disciplíně.
Dobrým příkladem jsou její rané aktivity, jako bylo kurátorování nepravidelné sedmidílné série výstav Cut Club v A.M.180 zaměřené na souvislosti mezi módou a výtvarným uměním a jejich prezentací v galerijním prostoru (první výstavní epizoda proběhla v březnu 2013 a zatím poslední, desátý díl se uskutečnil v září 2019). Dále pak třeba její účast na skupinové výstavě Superimpositions (2015) v Colloredo-Mansfeldském paláci, kde se vedle jejího zaujetí pro dekonstrukci oděvu v umění, známého z výstavního projektu Cut Club, projevil i zájem o již zmiňované rozpouštění hranic mezi krásným a užitým uměním (konkrétně nábytkem). Dlaň v nadživotní velikosti z džínoviny s batikou vycpaná molitanem v piano nobile mohla být odkazem k muzeálnímu mobiliáři stejně jako pokračováním sólového třídílného projektu Existential Housekeeping (2014–2015) ovlivněného post-internetem anebo apropriací díla The Red Foot od Nicoly L. Neméně důležitý je také fakt, že Timková na této výstavě v jedné z budov Galerie hlavního města Prahy spolupracovala společně se sourozenci Jakubem a Anežkou Hoškovými, zakladateli A.M. 180, s nimiž se na zmiňovaném organizování hudebních událostí, ale třeba i na pedagogické výuce dodnes podílí.
Textilní objekty v nadživotní velikosti se znovu objevily v Polansky Gallery na monografické výstavě Knife as Outfit (2017), a to společně s digitálními kolážemi, které „jako by vycházely přímo z hlubin gotického Disneylandu“. (zdroj: http://polanskygallery.com/exhibitions/knife-as-outfit#img4, cit. 4. 7. 2023) Gothic Disneyland se ostatně jmenovala i platforma, na které se Timková s Jakubem Hoškem podílela a která měla své vizuální manifesto na mikroblogu Tumblr (jako mnoho dalších výše uvedených aktivit). Zmínka o gotice není náhodná – autorka se již ve své bakalářské práci zabývala studiem novogotického umění, které dále rozvinula v diplomové práci Forest Folklore. Již v této době se v dílech Timkové objevuje charakteristická kombinace prvků pocházejících z on-line a off-line světa: řemeslně pojaté materiály v opozici k vizuálním vlivům internetové kultury, a to pod taktovkou vlastních výkladů magie, čarodějnictví, mytologie, feminismu či popkultury. To vše často prezentované pod zdánlivým hávem DIY postupů a amatérsky pojatých počítačových efektů. Příkladem může být bratislavská výstava Burnt Ash School (2019, společně s Anežkou Hoškovou) v Zahorian & Van Espen, která připomínala scénu čarodějnického sabatu v interiéru obývacího pokoje.
Rok 2017 byl pro umělkyni významný především s ohledem na její účast ve finále Ceny Oskára Čepana, soutěže pro slovenské vizuální umělce do čtyřiceti let. Na rozdíl od předchozích ročníků se finalisté rozhodli nepřistoupit k soutěžení a pro Nitranskou galerii vytvořili kolektivní instalaci, společně s níž zveřejnili prohlášení, ve kterém kritizovali princip a fungování soutěže. Po vyslovení se pro metodu dialogu a spolupráce se všichni zúčastnění (APART Collective, Katarína Hrušková, Zuzana Žabková a Nik Timková) stali laureáty. Tato událost vzbudila poměrně bouřlivou diskuzi, a to jak na slovenské, tak na české scéně. Téma nesoutěžení otevřela v roce 2019 také Turner Prize a v roce 2020 tuzemská Cena Jindřicha Chalupeckého.
Od roku 2018 Timková začala intenzivně pracovat pod hlavičkou platformy Björnsonova a hned první projekt, Harvesting Darkness (se Zuzanou Žabkovou a Lucií Svobodovou Mičíkovou), který se odehrál v pražské Futuře, určil obrysy těch následujících. Zásadním pracovním postupem skupiny se stala tzv. common vision – praktika, pomocí které umělkyně imaginací docílily společné vize. V případě Harvesting Darkness bylo jejím výsledkem vytvoření mapy paralelně existujícího světa Echo kolem Galerie Futura, kterým návštěvníky galerie následně provázely. Skrze feministické zpochybnění negativních asociací, jež se s tmou – obvykle pod vlivem tradiční humanistické perspektivy – pojí, výstava představila člověka jako symbionta a občana Terrapole, jenž své okolí sdílí s jinými bytostmi a přírodou.
Projekt pokračoval výstavou Harvested Darkness (k minulému obsazení se navíc připojila Lucia Kvočáková), která se z podzemních pražských prostor symbolicky přesunula do impozantních kulis prosycených světlem košické synagogy. Významnou součástí této výstavy později byla Karta 86; první ze série karet, kterým se skupina posléze věnovala a jež také vznikly na základě společných vizí. Tyto karty (Čosity), které lze v rámci projektu skupiny vnímat jednak jako důmyslný a koherentní způsob, jakým archivovat kolektivní práci, a jednak jako jakýsi hybrid hracích a věšteckých karet, pak rovněž – se svým performativním výkladem a publikací glosáře – zaujaly centrální roli na výstavě Ceny Jindřicha Chalupeckého pro rok 2021. Laureátkami 31. ročníku se tak pod hlavičkou Björnsonova společně s Timkovou staly: Zuzana Žabková, Lucie Svoboda Mičíková, Lucia Kvočáková, Tamara Antonijević a Tanja Šljivar.
Od této chvíle jsou aktivity spolku často spojovány s kolektivním čtením. S vůbec prvním čtením se pojí výstava v berlínské Acud Gallery The Room Without Any Water In It (2019). Četl se při tom autorský text běloruských členek Antonijević a Šljivar a také ukázky spřízněných textů, jež byly v rámci výzkumu ne-kolektivu Björnsonova klíčové. Posledním projektem pod hlavičkou spolku před propuknutím covidové pandemie bylo performativní čtení v bělehradském Centru pro kulturní dekontaminaci. Nemožnost setkávání se kvůli viru pak dala vzniknout čtenářskému klubu Good Night Readers, on-line večernímu čtení široké škály textů s důrazem na mystiku, erotiku, feminismus a historii čarodějnictví. Při postupném uvolňování pak začaly probíhat i off-line setkání, pro něž si umělkyně záměrně vybíraly místa, která byla nabyta silnou atmosférou. Texty o hydrofeminismu se četly v Lázních AXA, texty zabývající se mystikou, extází a cenzurovanou religionistikou pak v kostele Panny Marie Vítězné v Praze (u Pražského Jezulátka), na přírodním útvaru Obří postele v lese při Zdechovicích to byla díla o fantasy a v expozici spiritismu v Městském muzeu Nová Paka zase díla o nekromancii. Poslední epizoda pod názvem Dark Angels inspirovaná sbírkou současných lesbických upírských příběhů proběhla na zahradě AVU v červnu roku 2023 (první referenci k upírským narativům, konkrétně k seriálu True Blood, lze rozpoznat už na výstavě v košické synagoze). V určitém momentu se Good Night Readers rozštěpilo i do své sekundární formy v podobě performativního poslechu. Ten se obvykle skládá z přednesu různých textů v kombinaci se zvukovou manipulací (např. coby součást doprovodného programu letošního bratislavského dvoudílného výstavního projektu Pod týmto zvláštnym slnkom).
V neposlední řadě – co se zvuku týče – je třeba zmínit i původně DJské jméno Timkové: The Melancholy of Marissa Cooper (inspirované postavou z popkulturního fenoménu nultých let, amerického televizního seriálu The O.C. a animé The Melancholy of Haruhi Suzumiya). Jméno samotné se v průběhu času, resp. během jednoho z ročníků festivalu Creepy Teepee, proměnilo v název pro dj-taneční uskupení, když se k Timkové přidalo dalších pět performerů. Výraznou tuzemskou událostí pro toto uskupení byla hudebně-taneční performance v rámci vernisáže výstavy Intimita jako vzdor, jež byla součástí festivalu Move, který od roku 2017 pořádá pařížské Centre Pompidou a který se v roce 2022 vůbec poprvé představil divákům v Praze. Hlavním tématem ročníku, jak již název napovídá, byla intimita a její politický potenciál. Performance slavnostního večera nazvaná Dear Dreams, Please Take Me Over (aktéry byli Fergus Johnson, Rene Alejandro Huari Mateus, Zuzana Žabková, Rádio Laude, Štěpán Hlaváček, Vojtěch Hlaváček, Viktor Švolík, Max Shiller a Nik Timková) proběhla před budovou Veletržního paláce Národní galerie s autorčiným již odzkoušeným „settingem“ – za rytmů klubové hudby, efektních světel, vysokých podpatků a kluzké automobilové karoserie. I zde se nakonec potkalo to, co je pro široce rozvětvenou práci Timkové společné: touha po kolektivním vyjádření a organizaci, překračování rigidních hranic všeho typu, výjimečná znalost současného kontextu široce rozestoupeného uměleckého (tj. nejen toho výtvarného) světa, vřele internalizovaná populární kultura, upřímná bezprostřednost a důvěra v imaginaci a intuici s duchovním nakročením k magii dneška.
