Pavel Korbička se zabývá tématem prostoru, který vizuálně definuje světlem. Ve svých dimenzionálních průzkumech pracuje s vazbami na prostor, tělo a vztahové souvislosti. Tyto tři kategorie utvářejí základní pilíře umělcova uvažování a strukturují jeho tvorbu do vzájemně se prolínajících oblastí. První okruh představují lineární zásahy do prostoru, v jejichž rámci Korbička hledá možnosti prostorových vztahů, logických souvztažností, ale i absurdních vazeb, které vizualizuje neonovými trubicemi. Dle slov lisabonského kurátora Mária Caeira tyto práce „nerámují prostor, ale naopak ho definují jakoby zevnitř“, neboť obnažují optické či energické těžiště konkrétního prostoru, a to i za cenu určitého kontrastu.
Výrazným příkladem je ryze minimalistická instalace North Line (2008) vytvořená v rámci bienále Brno Art Open, kde Korbička ve svažitém terénu brněnského Špilberku v několikametrové výšce instaloval světelnou horizontálu, která zde utvářela pomyslnou rovinu. Na sever směřující světelná linie procházela korunami stromů a zpřítomňovala princip daného a neměnného prvku (světové strany, póly, gravitace) jakožto komplementárního protikladu vůči proměnlivé struktuře organické přírody (stromy, modelace terénu). S touto instalací obsahově souvisejí minimalistické práce Nepravý úhel (2008) v brněnském Domě pánů z Kunštátu a Hladina (2003) v brněnské Galerii Katakomby, v nichž Korbička světelnými liniemi tematizoval určitou nepřesnost, odchylku či vychýlení, které v daném prostorovém uspořádání oproti svému očekávání odhalil. Nepravidelnosti a nerovnosti vizualizoval také v rozměrném projektu Line Walker (2017), kde do drážky v asfaltovém chodníku zapustil svítící neonový drát, čímž vznikla padesátimetrová světelná linie naznačující možnou, i když velmi málo pravděpodobnou dráhu pohybu chodce v prostředí města.
Protiváhu k těmto situacím pak představují některé umělcovy zahraniční realizace z let 2019 až 2021, v nichž se soustředil na akcentování vnitřních konstrukčních zákonitostí v prostorové koncepci staveb (instalace Structuring of Space ve vstupní části berlínského uměleckého rezidenčního centra SCOPE, Attribute na fasádě GAD v Benátkách nebo Metafore na budově Villa Cernigliaro v italském Sordevolo).
Do druhé oblasti Korbičkova uvažování patří práce vázané na pohybové variace lidského těla, konkrétně na tanec, který umělec vnímá jako sled pohybových dějů uskutečněných v daném prostoru. Na počátku vznikaly Taneční kaligrafie – typ A a B (1996), v nichž měla tanečnice na chodidlech nanesen pigment nebo na hraničních částech těla (čelo, dlaně, nárty) připevněny zdroje světla, takže vznikal buď kresebný záznam v ploše, nebo fotograficky pořizovaná dokumentace světelného pohybu. Následovaly práce, v nichž umělec tanečnici uzavřel do prostoru koule (případně muslimské burky), jejíž vnitřní plášť tak pohybovému procesu vymezil trojrozměrné pole působnosti. Záznamy doskoků, dosahů a dalších gest vytvořených chodidly, dlaněmi a vlasy tanečnice tudíž vznikly v privátním prostoru jako přímé dokumenty daného procesu. Následným rozřezáním koule na jednotlivé segmenty pak tyto záznamy utvořily autentickou „projekci“ trojrozměrného procesu do plochy (Tělo jako místo, 1996–2008).
Teprve po roce 2010, díky snadnější dostupnosti 3D-technologií, Korbička dospěl k metodě prostorového záznamu tance světelnou kresbou, kterou přímo materializuje světelnými liniemi tvořenými z neonových trubic. Na hraniční části těla tanečnice umisťuje reflexní body a jejich pohyb zaznamenává infračervenými kamerami. Digitální data poté prostřednictvím 3D tisku zhmotňuje do trojrozměrných modelů, které slouží jako předlohy pro „světelné plastiky“ z cyklu Taneční kaligrafie – typ E a F. V nich tematizuje zejména jemné odchylky a nepřesnosti, kterých se tanečnice při opakování identického tanečního aktu přirozeně dopouští.
Posledně jmenovaná díla dokládají, že Korbička k tanečnímu procesu stále intenzivněji přistupuje jako k časově-prostorové události, kdy tanec chápe jako syntézu pohybových dějů koncentrovaných do jednoho místa (Taneční kaligrafie E2) anebo jako lineární děj odvíjený prostorem (Taneční kaligrafie F1). Tato dvě „schémata“ přitom ukazují jak polaritu synchronního a diachronního pojetí času, tak i protikladnost kompresivního a expanzivního vymezení lidského těla v prostoru.
S tanečními kaligrafiemi úzce souvisejí také Korbičkovy záznamy zvuku, respektive zvukového chvění, které od roku 2011 vytváří s hudební skladatelkou Lucií Vítkovou (*1985). V obou případech hraje důležitou roli těsná vazba na tělesnost a procesuálnost, které dílům přisuzují performativní charakter. Pohyb komponistky je stejně jako pohyb tanečnice určován prostorovými možnosti i limity vlastního těla. Komponistka se dotýká strun, konkrétně gumových šňůr v látkové bužírce, na které je nanesen grafitový pigment, tuš nebo razítková barva. Struny jsou napnuty v několikacentimetrové vzdálenosti od podkladové plochy, kterou může být třeba stěna nebo na rám napnuté plátno. Vizuální stopy vzniklé kontaktem strun s obrazovou plochou nebo dopadem samotné barvy představují přímý záznam hudebního tvůrčího procesu a s ním souvisejících pohybových dějů. Jelikož se zde oba umělecké přístupy, zvukový i vizuální, potkávají jako rovnocenné, každý z akustických obrazů je ve výsledku prezentován společně se zvukovou nahrávkou příslušné hudební kompozice (např. Akustický obraz č. 17–19, 2011, stálá expozice Muzea města Brna).
Třetí okruh Korbičkovy práce, zahrnutý do kategorie vztahové souvislosti, obsahuje labyrintické koridory ze světlovodivých polykarbonátových desek, k nimž jsou kotveny neonové trubice. Ať už divák vstupuje do nitra instalace nebo ji obchází, stává se v těchto případech aktivním účastníkem dané situace, a to v závislosti na míře interakce se světelnými jevy, míře vnímavosti i individualitě vlastního zkušenostního potenciálu. K nejstarším příkladům tohoto typu prací patří průchozí instalace Koridor (2003) instalovaná v Moravské galerii v Brně nebo Blue Way (2008) na Letišti Václava Havla v Praze koncipovaná jako spirálově centralizovaný prostor ve formě uzavřeného kruhu. Návštěvník kroužící kolem „stavby“ tuší, že vnitřní prostor ubíhá ke středu, kam je přitahována i jeho pozornost. V meziprostoru mezi jádrem a vnějším kruhem se odehrává optický pohyb konkretizovaný v imaginárních jevech odrazu, modelace a deformace, jež jsou silně navázány na fyzický pohyb diváka a jeho tělesnost.
Další významnou koridorickou instalací, do níž divák tentokrát vstupuje, představuje Event of Space (2022) v prostoru Synagogy v Trnavě (Galéria Jána Koniarka), jejímž východiskem byl obdélný prostor vymezený šesti pilíři. Ty se staly určující pro prostorové řešení světelné „stavby“, která měla formu výrazně zprohýbaného koridoru. Během návštěvníkova pohybu labyrintickým koridorem docházelo k rozostřování a zamlžování prostoru a k rozehrávání ireálných světelných jevů, které se staly zdrojem fyzického prožitku lability, nejistoty a dezorientace. Ještě intenzivnější míru znejistění pak přinesla Korbičkova práce Tunnel vision (2019) instalovaná v brněnském Domě umění, kdy návštěvník procházel nitrem instalace po nekomfortně úzké, a navíc ještě diagonálně vychýlené lávce, takže střed se s osou tunelu protnul pouze v jediném, centrálním bodě. Světelná dynamika se tedy rozbíhala do dějových míst odehrávajících se v divákově levém a pravém periferním zorném poli. Tím došlo k narušení binokulárního vidění, takže střed vjemu zůstal zcela prázdný. Schopnost vnímání hloubky prostoru ustoupila destabilizačním účinkům, které nastolily stav v psychologii označovaný jako tunelové vidění, kdy účastník není schopen nalézt psycho-fyzickou stabilitu.
Vzhledem k percepční náročnosti Korbičkových děl, které divák nezakouší pouze zrakovými smysly, ale i tělesnými a mentálními prožitky – jako jsou pocity nestability nebo stavy fyzické závrati či nevolnosti –, se každá světelně-prostorová situace Pavla Korbičky stává komplexem vazeb na mysl a tělesnost diváka. Filosof Miroslav Petříček to formuloval výstižně: „O prostoru najednou víme celým tělem…“ Pro interpretaci Korbičkových světelných prací se proto jako relevantní teoretický rámec nabízí fenomenologie tělesného vnímání pramenící z filosofie Maurice Merleau-Pontyho a z tezí ztělesněné mysli a ztělesněné kognice rozvíjené zejména neurofenomenologem a kognitivním vědcem Franciscem Varelou.
Korbička ve své tvorbě navíc předkládá přístup k lidskému tělu jako nástroji s pevným dimenzionálním vymezením, který má zároveň potenciál proměnlivosti a kontextuální podmíněnosti (v důsledku vazby na konkrétní čas, místo nebo momentální rozpoložení tanečnice), a dokládá také, že účinek každé světelné instalace je nepřenositelný a neustále se dynamicky proměňující (v důsledku vazeb na konkrétní čas i vjemové nastavení toho či onoho vnímatele). Při výkladu Korbičkova díla je proto třeba pracovat s celkovou strukturou estetické zkušenosti a brát v potaz „operativní dynamiku fungující mezi vnímatelem a vnímatelným, pocitem a věděním“, kterou ve své teoretické práci o světelném umění zdůrazňuje kalifornská historička umění Dawna L. Schuld. Z toho vyplývají i nutné přesahy do oblasti neurovědních disciplín, jejíž impulzy hrají při vnímání Korbičkovy tvorby neopomenutelnou roli a ukazují, že prožitek uměleckého díla může být nejen hmotný a ztělesněný, ale hraje i aktivní roli v našem pozdějším myšlení a zkušenostech.