Elektronická realita vykazuje rozporuplné, pro nás mnohdy nečitelné znaky a systémy fungování. V intencích zkušeností a prvků aplikovaných ze světa reálného se ji snažíme prozkoumat a přiblížit. Tyto technologické alegorie však slouží pouze jako pohyblivé odkazy a vykreslují danou oblast zčásti a mnohdy zkresleně. Podobně neuchopitelná – jako celá sféra virtuálních konstruktů – je i Mrkusova tvorba. I ona je žádoucí a přitažlivá, naoko racionální a transparentní, ve skutečnosti však vzdálená jednoznačným soudům. I v jeho dílech se setkáváme s prolínáním mikrosvěta a makrocelků, které jsou si v důsledku neskonale podobné a pracují na analogických principech, stejně jako s prorůstáním reality a fikce, respektive mnohoznačným vztahem mezi manipulačními metodami a interaktivitou. Ve svých projektech Pavel Mrkus rovněž pracuje s estetikou náhody a kauzalitou dalšího řetězení, která odkazuje k výzkumným metodám nezřídka aplikovaným v oblastech sociologických průzkumů či teorie vizuální komunikace. Přes tyto často protisměrné konotace vztahující se ke společenským procesům globalizovaného světa či technologickým postupům soudobé digitální kultury však hlavní leitmotiv Mrkusovy tvorby spočívá v evokaci duchovních principů. S nekonfliktní zarputilostí autor dohledává a na umělecké projekty aplikuje prvky spirituality kyberprostoru, kterou podvědomě porovnává s principy transcendence „analogového“ světa. A podobně jako se východní náboženské systémy staly filozofickým východiskem prací raných konceptualistů, představují (v prolnutí s tradiční křesťanskou spiritualitou) v mnoha ohledech i kotviště vesmírných odyseí tohoto českého umělce.
Úsilí o dematerializaci uměleckého díla tedy v případě Mrkusova přístupu spočívá v osvobozování jakési vzácné duchovní esence, křehké natolik, že se může jen stěží stát součástí permanentního podkladu. Autor se tomuto procesu systematicky, až obsedantně věnuje již řadu let. Ať už se jedná o kultivované monochromní malby, instalace, digitální tisky čí sofistikované videoprojekce, jejich nosiče vždy představují prostředek, bez něhož by stěžejní imanentní koncept (v podobě myšlenkového či skutečného softwaru) nemohl být rozehrán. V případě ústřední interaktivní videoinstalace na výstavě v Galleria Contemporaneo Mestre – Venice nazvané Space Walk (2006) sehrály roli takového jedinečného komunikačního mediátora zmnožené frames, které – tak trochu potutelně a dozajista konspirativně – propojují záběry kosmu oficiálně distribuované agenturou NASA s elegicky úsměvným mikro příběhem konkrétního obyvatele individuálního vesmíru. Ve videoinstalaci Iris (2008) potom dopadají na talíře satelitních přijímačů, které v podobě konvexně prohnutých projekčních ploch plní funkci jakýchsi lapačů elektromagnetických vln, rozředěné informace z džungle mediálního světa. Inspirací při tvorbě obou děl i jeho předešlých projektů se přitom autorovi staly jak texty scholastiků či sútry buddhistů, tak agenturní svodky internetových zpravodajských serverů prolétávající v podobě transcendentních či numerických dat virtuálním i konkrétním prostorem našeho každodenního života.
Jak již bylo na začátku naznačeno, česká výtvarná scéna funguje do značné míry jako zvláštní středoevropský solitér se svými vlastními referencemi a specifiky. V jejím celku působí Pavel Mrkus jako jedna z výjimek. Přirozeně propojuje českou kulturní tradici s východními duchovními vlivy, rozporuplnou esencí postdemokratické globalizace a rovněž dynamickým chaosem elektronických virtuálních dimenzí. Známější v zahraničí než v domovském prostředí tvoří tento autor důležitou spojnici mezi dvěma stále ještě nedostatečně kompatibilními světy.
