V tvorbě Pavly Scerankové se můžeme setkat s několika zásadními momenty. Jedním z nich je její důraz na přímý fyzický vztah mezi objektem-sochou a jejím tvůrcem či uživatelem. U její starší tvorby má toto hledisko svá doslovná východiska v jejích videoperformancích, rozehrávajících hru těla-autorky a předmětů-aparátů (Nastěhování-vystěhování, 2007, Jdi pryč – vrať se, 2009). Výsledek této symbiózy je autorkou označen jako „video sculpture“. Mechanické aspekty lidské tělesnosti a autorkou zkonstruovaných kinetických předmětů (Pohybovadla 2007), odkazují k mechanice všedních předmětů kolem nás, jako je třeba nábytek.
Tato kinetická, prostorová i symbolická vazba posouvá logiku jejích, v novější tvorbě často se vyskytujících, zdánlivě neo-modernisticky působících artefaktů, do psychokinetické roviny ohledávání našeho bytí mezi předměty tohoto světa, což je další zásadní moment její tvorby. Její artefakty pocházející z vybavení domácnosti, jako je vysavač, porcelánová soška i jiné, jsou odkloněny od své všednosti tvárnými modifikacemi, posouvajícími jejich funkci z formálního, konstrukčního i kinetického hlediska (Visit Home, 2010). Předmětem této formální ale současně funkční hry, však můžou být i mnohem monumentálnější prvky, přesouvající její hru až do architektonického měřítka (Umzug, 2007, Otevřeno – zavřeno, 2008). V poslední době se v tvorbě autorky objevilo i silněji akcentované narativní hledisko, spojené mimo jiné i s genderovými otázkami (Woman on the moon, 2013).
Postupnou genezi autorčiny tvorby lze vnímat rovněž v kontextu jejích souputníků z Akademie výtvarných umění, jako je Eva Koťátková či Dominik Lang. Podobně jako u nich, lze i u Pavly Scerankové sledovat jistý vývoj od přímočařejší sebe-performativní tvorby a instalačních zásahů v duchu post-konceptuální tradice, směrem k sofistikovanější estetické hře reagující na aktuální trendy světového umění v analytických návratech k estetice sochařského objektu, jeho autonomie, subjektivizace apod. (Missing Chapter, 2012). Častým aspektem tvorby Pavly Scerankové je již zmíněné kinetické oživení sochařsky cítěného objektu. Tento moment, prostupující podstatnou částí jejího díla, lze spojit i s „animistickou“ otázkou řešenou v současné teorii umění, často právě ve vztahu k modernistickému dědictví, jehož vliv je v autorčině novější tvorbě nepřehlédnutelný. Pavla Sceranková svou tvorbou v českém prostředí artikuluje výraznou individuální pozici svou schopností spojit výtvarnou suverenitu objektu s dynamickou myšlenkou nastíněné situace.
