Richard Konvička absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze ve škole profesora Jana Smetany v roce 1983, tedy v době, kdy se začala zřetelně ohlašovat další proměna české výtvarné scény.
Profesorovo jméno bývá často uváděno v souvislosti s jeho výtvarnou prací, stejně tak jako podíl tvorby celé Skupiny 42 na formování umělcova výtvarného naturelu. To je nepochybně pravda, nicméně záhy se těmto iniciačním zážitkům Konvička vzdaloval. Nezastřeně ovšem stále setrvává zájem o civilizaci nejspíše se projevující v prostředí města, prostoru velkého soustředění lidí, jejich technologií, produktů, odpadů a pokleslých projevů. Civilizační projevy však nezůstávají ústředním tématem Konvičkovy tvorby, ale představují stále zřetelnější pozadí hlubších otázek. Záhy tu není ani stopy po civilizačním optimismu některých členů Skupiny 42. Jejich lineární, vlastně statický pohled na svět obhlédnutelný z jediného místa v čase i prostoru však nebyl Konvičkovi vlastní ani na samém počátku jeho samostatné tvorby, kdy snad ještě mohly být formální spoje s českou malířskou tradicí odvolávající se na projevy 40. let patrné. Ani tehdy se mu svět nejevil jen jako pevný, přehlédnutelný a nutně pokrokem stále přátelštější. Pokud bychom shledávali nějakou spřízněnost či blízkost, pak v tvorbě Františka Hudečka a Františka Grosse.
Co silně prostupuje tvorbou Richarda Konvičky, je také odkaz českého umění 60. let, toho, co je označováno jako česká groteska. Fenomén české grotesky, i když různými osobními interpretacemi proměňovaný, byl dlouho na naší umělecké scéně přítomný např. v tvorbě tak významných autorů jako Nepraš, Načeradský nebo Sopko.
Konvičkův osobitý, nezaměnitelný svět vyrostl z těchto pramenů velmi záhy. Určuje ho důrazná kresba konstruující tvar a planoucí, sálavá barevnost naprosto neiluzívní povahy. Jeho obrazová řeč se až dosud rozvíjí ve znacích a symbolech jakési individuální mytologie, která má svůj původ – mnohem spíše než v evropské kulturní tradici – v každodennosti městského prostředí, v banalitě současné všední vizuální komunikace a v sériové fabrikaci všeho myslitelného, od předmětů až po sny a touhy. V tomto neutříděném víru současnosti nedefinuje Richard Konvička dějiště obrazu jako trojrozměrný prostor. Ten ustoupil jakémusi mnohorozměrovému časoprostorovému kontinuu, které vylučuje možnost statického pozorování. V tomto postnovověkém prostoru, v tomto vlastním vesmíru, se Konvička pohybuje a vyznačuje ho malířskými gesty a symboly své vlastní verze o jeho vzniku, fungování a možnosti jeho udržování. Je to kosmos stále neobsáhnutelný, neodhalitelný, uhýbající vlastnickému uchopení a stále hlučící, sršící, a ironicky se šklebící. Je cele vnější i cele vnitřní, zcela bez patrných ohraničení.
Pro tvorbu Richarda Konvičky byl významný půlroční pobyt ve Spojených státech v roce 1990. Ani ne tak pro setkání s velkými jmény minulého i soudobého umění, ani ne proto, že by život ve Spojených státech zcela zpřevracel jeho uvažování o umění a malířství zvláště, ale proto, že se tu setkal s ještě ostřejšími rysy ukvapené všednosti než znal z domova. Setkal se s pokročilou civilizací i její odvrácenou tváří, s projevy mnoha-etnického společenství i se vším tím, co může Evropan považovat ze naprostou pokleslost. Tato srážka s americkou postindustriální společností mu paradoxně rozzářila svět jako při velkém třesku. Podstatná americká zkušenost už provždy uvolnila Konvičkovo výrazné malířské gesto postavené na smyslu pro důraznou linii a sálavou lokální barvu. Jako by tu prostupovaly zážitky všudypřítomných graffiti newyorského metra a zdí periferie i okouzlení tvorbou amerických umělců, která z tohoto prostředí vzešla. Ostatně, Konvičkova tvorba byla vnitřně na setkání s tímto druhem výtvarného projevu připravena. Již před pobytem v Americe pracovala s osobitou znakovostí vyrůstající ze zkušenosti s banalitou všedního dne zaplněného opakovaným stykem s indiferentními fabrikáty industrializované společnosti.
Často geometrizovaná, jakoby ostrá konstrukce obrazového prostoru Richarda Konvičky nebyla nikdy jen novověkou kukátkovou scénou tří rozměrů pro děje ve vymezeném čase, ale spíše vteřinovým zachycením kontinuální události expandující všemi směry. Konvičkovy racionálně působící konstrukce prostoru matou svou zdánlivou přesností a stabilitou, ve skutečnosti jsou však – díky živému, nervnímu způsobu malby – spíše fluidní. Jsou to, obzvláště v recentní tvorbě, plynoucí, zakřivené časoprostory, vtahující do hry čtvrtou dimenzi, čas. Bytosti, věci i prostor, který se dnes stává v Konvičkově tvorbě sám zřetelně dějem, jsou nezastavitelné a tedy neuchopitelné, nikdo nemůže být jejich držitelem. V té zřetelné neuchopitelnosti je skryto i jejich tajemství. Vždy však znovu tříbícími se výrazovými prostředky se Richard Konvička pokouší prostoru a událostem v něm rozumět právě v této neuchopitelnosti.
V celém dosavadním Konvičkově výtvarném projevu hraje mimořádnou roli kresba, vlastně lépe řečeno práce na papíře. Ta mu skýtá naprostou volnost, dovoluje projevit se autorově imaginaci bezprostředně a přímočaře. Pro tvorbu Richarda Konvičky to vždy znamená, že se právě v ní objevují první znaky proměňujícího se výtvarného výrazu.
Díky nejnovější Konvičkově tvorbě, a to jak malířské, tak kreslířské, je možné si zřetelněji uvědomit, že svět se v jeho výtvarném projevu vždy jevil spíše jako proces, jako nepředvídatelné proudění a vyvstávání, jako kontinuální, proplétající se příběhy člověka ocitnuvšího se ve světě technikou prostoupené civilizace.