Silvie Vondřejcová (1976) vystudovala na VŠUP v Praze v ateliéru Mariána Karla Sklo v architektuře. Přesto se již během studií zabývala spíše performancí a zkoumáním sama sebe, svých limitů a svého bezprostředního okolí. Poslední rozměrný prostorový objekt Příběh bytu vytvořila v roce 2001. Objevuje se v něm téma, které se později pro Silvii stalo zásadním a které ji také přimělo k opuštění trojrozměrnosti. Příběh bytu prostřednictvím různého rozložení nábytku představuje proměnu bytu, kde žije rozpadající se rodina. V dalším projektu Limitation (2002), inspirovaném performancemi Tehchinga Hsieha a realizovaným na stáži na Rhode Island School of Design, si vytváří překážky, ve kterých tráví celý den. Dnes nebudu chodit rychle, nebudu mluvit, neposadím se! Z Limitation vyšla také ve své diplomové práci s názvem Omezení (2003), kdy si po dobu půl roku každý měsíc zakazovala mluvení, spaní doma, psaní, sezení …
Postupně přestává Silvie zkoumat sebe a začíná procesu zpochybňování podrobovat nás – své diváky. V projektu Dotazník (2004) se nás ptá, jak bychom se chtěli narodit, kdybychom si nemohli vybrat veškeré to štěstí, co jsme dostali do vínku už jen tím, že jsme teď a tady. O tři roky později se nás z Artwall ptá, jaké by mělo být naše dítě (Otázky, 2007).
Zásadní zlom v tvorbě Silvie Vondřejcové však přišel až po skončení studií. Ze strachu nebo snad z obavy ze zapojení do pracovního procesu, kdy už nebude mít čas na tvorbu, si vytvořila pravidlo, že každý den nakreslí část určitého celku. Začala vznikat nekonečná každodenní performance dokumentovaná malou čtvercovou kresbou z jednoho dne Kalendáře (2004-dosud). Kresba je vždy zezadu opatřená datem a dobou vzniku. Onen, v současné době tak často zaznívající Apellésův citát „ani den bez čárky“, se u Silvie zhmotňuje ve dvanácti letech a dvanácti tematických cyklech, do kterých je zatím zařazeno více než 4300 kreseb.
Roční cyklus, zkoumání všedních okamžiků, zachycování proměny v čase a jejich ritualizace je zásadní téma Silviiny práce. Zaznamenává ty nejobyčejnější proměny, kdy slunce vytváří stín rostliny (Stíny, 2013), nebo stoupá po obloze – od jara do zimy (Kalendář, 2005), od rána do večera (Nebe nad komínem, 2010). Nebo fotografuje místa z Cesty do práce (2004).
Systematičnost, osobní život a prožitky, kdy se v mechanismu konceptů její tvorby prolíná a zobecňuje nepovšimnutá každodennost a naléhavost opustit naše zdánlivé trable a věnovat se tomu, co se kolem nás skutečně děje. Zamýšlet se nad tím, jestli ještě slunce zapadá za kovárnou, jestli se nezměnil svět, zatímco každý den chodím do práce, jestli ještě vím co a jak se kolem mě děje a proměňuje.
