Pokud bychom hledali typický rys provázející dlouhodobě tvorbu Terezy Velíkové, mohli bychom za něj nejspíš pokládat především její zájem o možnosti sdělení lidské zkušenosti, práci se svou osobní výpovědí i s výpověďmi druhých (např. Zpovědnice, 2008, Domino, 2009, Špatně položená otázka, 2013). Otázka individuální lidské zkušenosti a možnosti jejího sdělením ostatním jedincům, je ovšem ve většině jejích prací spíše zpochybněna či alespoň nedořečena.
V jejích pracích vypovídající jedinci jsou zpravidla ponechání osamoceni se svým sdělením v rámci daného obrazového prostoru videa. Někdy dochází i k de-synchronizaci zvukové stopy a obrazu. Práce Terezy Velíkové tedy primárně nesdělují něčí zkušenost divákovy, ale spíše formálně ohledávají ony neprostupné bariéry mezi individuální a osobní zkušeností v lidské společnosti. Výsostným médiem vhodným pro tuto práci a současně i dominantním médiem její tvorby je video. Její práce je příznačná svojí precizní vizualitou, spojenou často s verbálním obsahem. Dalším výrazným momentem, jež v jejích pracích nalezneme, je častá práce s retrospektivními pohledy do autorčina dětství a to jak z hlediska definování vlastní identity (např. instalace Každý mě má rád, 2007), tak i ve vztahu ke kreativnímu procesu (audioinstalace Rodinná umělkyně, 2006).
Další oblastí její tvorby jsou práce definovatelné jakožto video plastiky, u nichž naopak převažuje přímá práce s tělesným vztahováním se k okolí, či vazbě s konkrétními předměty. Vlastně se však stále jedná o jistou formu komunikace, byť tentokrát mezi tělem a intimním předmětným okolím (např. I step where I belong, 2012). Tereza Velíková je absolventkou ateliéru Jiřího Davida na VŠUP a následného doktorandského studia na AVU. Vedle své tvůrčí práce je aktivní i jako galeristka a kurátorka. Spolu s Terezou Severovou je zakladatelkou galerie Entrance v Praze (od roku 2005).
