Tomáš Roubal je malíř, grafik a sochař pracující v Praze. V posledních zhruba deseti letech u něj převažuje zejména sochařská tvorba, která však plynule navazuje na jeho dřívější malířské, kreslířské a grafické umělecké dílo. Jeho primární doménou je hledání vlastních forem výtvarného vyjádření, skrze které tematizuje pozici současného člověka ve společnosti.
Jeho práce vždy obsahují kritický komentář, tematizuje v nich odcizení člověka technologiemi, reklamou, penězi a obecně kapitalizací osobních a veřejných vztahů. Nejčastějším protagonistou těchto námětů je anonymní figura, kterou můžeme mnohdy považovat i za určitý zobecnělý autoportrét. Témata, která Roubal ve své tvorbě řeší, se ho totiž vždy bezprostředně týkají.
V kompozicích, v nichž se vyskytuje figur několik, je každá z figur jiná, všechny jsou ale anonymní. V instalaci Prey (2024) tak diváctvo prochází mezi chumlem vyhublých postav, které na něj shlížejí z výšky a připomínají bezcílně bloumající – ty, kteří hledají, ale nenacházejí. Působí bezmocně, v zajetí sil, jež nedokážou ovládat; je to stylizovaný portrét anonymního davu v kterémkoliv velkém městě. Figurální formy připomínají odcizené, do existenciálních hloubek ponořené bytosti, některé v klecích, některé vyrůstající z geometrických struktur. Tuto geometrii můžeme interpretovat také jako infrastrukturu, která formuje realitu, v níž žijeme: internetové sítě nebo řetězce globálního obchodu. Bývá sice často skrytá, naše životy a vztahy z ní ovšem vycházejí.
Roubal se v této sérii specificky věnuje naší závislosti na on-line sítích a s tím souvisejícímu kompulzivnímu scrollování. Fenomén nekonečné smyčky nebo absurdního chování konzumenta však úzce souvisí také s technologií, pomocí které jsou sochy vytvářeny. Vznikají svařováním bez nosné konstrukce, sváry jsou na sebe generativně vrstveny v kroužených vrstvách. Autor o této technice hovoří jako o 3D tisku kovu. Pomalu, řádek po řádku, vytváří roztavený drát svářečky svařované struktury, jež připomínají přírodní, dlouze vznikající nánosy, jako jsou úly, stalaktyty či stalagmity. Někdy jsou sochy spojeny z vícero částí, často se ale jedná o jediný kus. Popsaná metoda je velmi pomalá a jednotvárná, přičemž pro autora má tento technologický aspekt význam právě pro svou časovou náročnost: vytváří protipól uspěchanosti, zrychlené výrobě a tlaku na výkon. Extenzivní časová délka výroby a jednotvárná hrubá práce se zdá být tvrdohlavým protestem proti spotřební kultuře a zároveň i sisyfovským údělem, který si autor sám nadělil.
Jeho sochy vznikají bez předchozí skici, formují se v dlouhých časových etapách a lze je tudíž vnímat i jako zápis materiálem, z něhož teprve postupně vyrůstá konkrétní motiv. Umělec se tak nechává do jisté míry vést materiálem samotným a jeho charakterem, přičemž zde výraznou roli sehrává i aspekt chyby, který je pro něj inspirativní. V sérii Doomscrolling (2022) se výchozím bodem staly geometrické asambláže jeklů, na které byly vrstveny sváry takovým způsobem, až vlastní geometrické tvary ve strukturách svárů zanikly a vytvořily končetiny či údy abstraktních figur. Roubalovy sochy mohou asociovat sociologický koncept tekuté identity Zygmunta Baumana, který se zabývá vykořeněním tradiční identity a její transformací do formy, jež je tvarována vnějšími podněty a je neustále znovu vynalézána. Ačkoliv lze v tomto procesu nahlédnout i jistou míru emancipace, často se pojí právě s úzkostí a bezvýchodností. Rozpouštění, stékání a neukončenost formy v Roubalově díle odrážejí tuto kritickou analýzu současného člověka a zároveň mají i introspektivní rysy.
V sérii Czech Diorama (2017) Roubal komentuje neustálou potřebu zvyšování efektivity a otázku multitaskingu, který je korporátním nástrojem pro zvyšování efektivity. V díle Stres (2017) má pomyslný manažer v ruce několik telefonů a nad ním se tyčí mramorový flipchart, jenž na postavu autoritativně shlíží.
Kritický komentář ke společenským problémům reprezentují i jednotlivá umělcova díla, například Problem (2020) s jeho mřížovou formou odkazuje na fenomén krátkodobých ubytování airbnb: v turistických centrech můžeme na mřížích oken a dveří vidět spoustu speciálních zámků, které ukrývají klíče k apartmánům. Tato krátkodobá ubytování využívají výhod sdílené ekonomiky, i když se jedná o podnikání ve velkém. Tím se pohybují v šedé zóně neplacení běžných daní, ale také negativně ovlivňují život lokálního obyvatelstva podporou masového a deregulovaného turismu – uměle zvedají ceny nájmů a nemovitostí v turisticky vytížených městech, což se ostatně týká i umělce samotného.
Společensko-kritický komentář se ale objevuje již v autorových dřívějších malířských pracech. Dílo Europe (2017) je monochromní nástěnnou malbou, ve které rozeznáme kompozici šedivých cihlových zdí. Toto dílo poukazuje na evropskou migrační krizi v roce 2015 a snahu Evropu uzavírat. Toto dílo zároveň můžeme chápat i jako kritiku nadřazování soukromého vlastnictví nad mezilidskou solidaritu.
Podobně ještě o dva roky starší nástěnná malba Cult (2015) stylizovanou kresbou poukazuje na masová média a fascinaci značkami a penězi. V těchto dílech se autor přibližuje angažovaným muralistům, kteří symbolickým jazykem a přístupnou vizualitou vyjadřují společenskou kritiku.
V Roubalově tvorbě tedy můžeme kontinuálně nacházet přesvědčivé kritické komentáře k aktuální společenské situaci společně s odvážným formálním experimentem a bytostnou oddaností výtvarné tvorbě.
Zdroje:
Rozhovor s Tomášem Roubalem vedl František Fekete, 6. 3. 2025, Praha.
https://www.artantiques.cz/tomas-roubal
https://art.ceskatelevize.cz/inside/sochar-tomas-roubal-sexismus-v-reklame-byl-bizarni-ted-resim-zavislost-na-telefonech-lqpJI
tomasroubal.com
