Již od svého profesora na pražské UMPRUM Josefa Kaplického se Václav Cigler učil ctít řád forem a ohlížet se na nároky prostoru. Prostor se pro Ciglera stal součástí dialogu, argumentem ve vysvětlení stanovisek. Také proto svá díla příliš ilustrativně nepojmenovává, aby divákovi poskytl dostatečnou volnost interpretace. Umělecké dílo je pro něj podnětem k nalezení širších konotací při pohledu na svět nebo v pohlížení do svého vlastního nitra. „Organizuji prostor, vymezuju jej a otvírám, člověk je mně formou i obsahem, všechno je mně člověkem.“1 Od šedesátých let se začíná specializovat na téma vztahu krajiny a člověka. Uvádí člověka do prostorových situací, aby u něj sledoval a poté izoloval specifické pocity. Zpočátku tak činí skrze cesty, trajektorie či spojnice, které mají člověku ozvláštnit jeho běžný život, vytvořit mu jeho vlastní místo k meditaci, ke ztišení (Sakrální prostor, 2002; Setkávání, 2003; Parkánový prostor, 2005; Místo setkání, 2009). Navrhuje skleněné lávky na vodě, stanoviště v korunách stromů, zátiší a úkryty na obloze apod. „Vést chodce stěnami vody, živé zeleně nebo svislých kvetoucích ploch, clonami světla, mlhy nebo vůní.“2
S touhou po řádu souvisí i jeho zájem o rozdělení světa podle funkcí, finální zorganizování a podřízení lidskému faktoru. Najdeme u něj návrhy Země s vymezenými oblastmi pro místa historie, výroby, rekreace a navrácenými původní přírodě (Vyhodnocení zemského povrchu k novému rozvrhu bydlení, výroby a rekreace, 1962) i utopické kresby tzv. aerohousů (Studie k projektu navigačních systémů, 1962; Konfrontace struktury stávajícího města s navrhovanou strukturou aerohousů, 2008) nebo projekty úsporného bydlení (Projekt satelitního bydlení do prostoru krajiny, 60.l.; Urbanistický rozvrh bytových jednotek, 90.l.). Především na popud svých blízkých, Stanislava Libenského a Jindřicha Chalupeckého vede v letech 1965 až 1979 ateliér na VŠVU v Bratislavě Sklo v architektúre. Chalupecký je také organizátorem jeho vůbec první samostatné výstavy ve Špálově galerii roku 1970.
Cigler si jako určující média svých tezí zvolil především vodu, světlo a sklo. Od konce padesátých let experimentuje s optickým sklem, které mu přináší nové tvarové, barevné i světelné možnosti (Půlvejce, 90.l.; Skleněný sloup, 2004). Často pracuje s odrazy, zrcadlením, pohlcením a jinými deformacemi (Jákobův žebřík, 2004; Vor, 2007; Dvě kruhové odrazné plochy, 2008). Voda je u něj taktéž nástrojem repetice odrazů, ale i médiem specifických kvalit. Například čeření je pro Ciglera klíčovým motivem evokující lidský tep či životní rytmus, médiem, jenž zklidňuje a harmonizuje (Návrh vodní plastiky pro soutěž Luisiana World Exposition, 1982; Čeřená hladina, 2008). Jeho tvorba vychází z prací inspirovaných humanizovanými tvary reprezentující stopy člověka v rajské přírodě (Zemský povrch s oázou zeleně ve tvaru otisku rtů, 1967; Studie k projektu zemského povrchu s otiskem prstu, 1967). Postupně však své studie směřuje čím dál více k vyjádření přesných geometrických forem, aby jako protiklad zdůraznil plynulý ráz krajiny, vystihnul čistotu prostoru nebo vyzdvihl vzájemné působení prostoru a člověka (Půdorysná studie kláštera, 90.l.; Prostor ve tvaru labyrintu určený pro setkávání a sezení, 90.l.; Kompozice hranolů, 90.l.; Prstenec na vodní hladině, místo meditace, 1992; Zalomená linie, 1995; Vztahy, 2000).
___________________________
1. Cigler, V. – Motyčka, M. – Šindelová, J., Václav Cigler, Prostory Projekty, Praha 2009, s. 15.
2. Sekora, O.: Nápady a úvahy Václava Ciglera, in: Umění a řemesla, 1983, r. 25, č. 4, s. 70.
