If you see a puma, don’t smoke. Umění je v pořadí druhá kariéra Václava Girsy. Obsahy jeho prací jsou svérázné, výraz často expresívní a zároveň je možné v nich rozpoznat vliv jeho profesorů na AVU, Vladimíra Skrepla a Jiřího Kovandy. Vše zobrazené se muselo nejdříve nějakým způsobem dostat do autorova života, včetně různých objektů, které konkrétně nevyhledává, spíše je volně nachází a ve vztahu k události přidává do obrazů. Úzké sepjetí umění s životem je zásadní pro vznik díla i důvod pro jeho existenci. Z toho vyplývá jistá přímočarost obsahů, která však neznamená, že by autor zpracovával momentální nápady, spíše se záměrně vyhýbá racionálnímu komplikování látky.
Girsova tvorba má několik paralelních linií a přístupů, a i když se některé náměty opakují, není to výsledek seriálního vyčerpávání, ale spíše časového posunu a nové aktualizace motivů. Diverzita zpracování, tématických okruhů a materiálů je pro jeho vývoj typická. Co zůstává je expresivita výrazu, která není ani tak estetickou kvalitou jako spíše směřuje k přímější komunikaci s divákem, má dadaistický základ. Některé práce jsou provokativní až infantilně hravě, jiné zasahují do problematiky bezpečnosti umění. Umělci požívají imunitu dostačující k tomu, aby se opakovaně pokoušeli o další překračování dosažených hranic. Ale i diváci se pohybují v paralelním světě bezpečné demonstrace věcí a jevů, v kontrolovaném území. Girsu zajímá situace, kdy se odpovědnost z umělce, kurátora, instituce přenese na diváka. Škála námětů se pohybuje od koncertů metalových kapel přes kultovní komiksové postavy, čerty, duchy, zvířata, krajiny, něco jako zátiší a záznamy z cest až po divně lyrické motivy a geometrické abstrakce.
Rád pracuje s různými mezistupni – od dominace obrazu k objektu a instalaci. Některá plátna zahrnují nejen aplikované předměty, zasahují do prostoru, ale využívají i zvukové, chuťové a světelné efekty. Girsa věří instinktům a ironizuje konceptuální přístupy jejich doslovným nasazením. Například v diplomové práci, která vznikla na základě týdenních pobytů několika umělkyň v jeho bytě a studiu, byla každá série věnovaná společnému prožitku s každou z nich, rozvinuté formě portrétu.
Přímočarý přepis uplynulé skutečnosti se odosobněním od nositele stává fikcí a šifrou. Přestože na stěnách visí obraz, konečný artefakt není skutečně konečný. Chce být kontinuem zážitku a počátkem ke spolupráci diváka a umělce. Banální interaktivita a vkládání objektů do obrazů slouží Girsovi ke zdůraznění nenapodobivé podstaty obrazu. Tím vyvstává i jeho, přehnaně řečeno, magická složka. Jde o to způsobit divákovi, aby zažil něco, co by se mu za normálních okolností nestalo. Girsa dost cestuje. Záznamy a jiné provokace jsou stejně popisné jako neskutečné. Kombinace neočekávaně přímého sdělení a přehnané ilustrativnosti přivádí do rozpaků a neumožňuje zaujmout postoj. Infantilita výrazu je přechodník k odbourání vědomého ega. Nic mu není příliš. Potřebuje-li z jakýchkoliv důvodů zobrazit gigantický úd, udělá to. Neřeší následky interpretace. Doslovnost není v jeho případě neschopností, ale nástrojem.
