Vladimír Ambroz

Vladimír Ambroz patřil v druhé polovině 70. let k okruhu brněnské umělecké scény působící vně tehdejších oficiálních institucí. Jeho performance, v dobové terminologii nazývané jako akce, nejčastěji probíhaly v Brně a jejich část měla ráz soukromých kolektivních akcí, k nimž poskytl rámec v podobě situace či rekvizity. Další průběh pak záležel na reakci a improvizaci účastníků a byl dokumentován pomocí fotografie, ale i filmu. V druhé polovině 70. let role publika či spoluúčastníků klesá, řada akcí vzniká pouze pro sekundární publikum fotografické dokumentace.
Ambroz svými akcemi intuitivně rozvíjel logiku experimentálního umění šedesátých let, byly však i výrazem alternativního postoje k dobové oficiální realitě. K jeho tehdejšímu okruhu přátel patřil Miloslav Sonny Halas nebo Marian Palla, kteří se zabývali podobnými činnostmi na rozhraní života a umění. Po roce 1976 se Ambroz skrze mezinárodní časopis Flash Art dozvěděl o existenci pražských performerů Petra Štembery, Karla Milera, Jana Mlčocha a dalších. Navázal s nimi inspirativní kontakt, který přerostl do osobních přátelství a pořádání společných festivalů. Mezi významné události tohoto druhu patří především setkání v ateliéru Vladimíra Ambroze v prosinci 1980: svou poslední veřejnou performanci zde uskutečnil Petr Štembera, dále se aktivně zúčastnil Milan Kozelka a Vladimír Ambroz. Jednotlivá vystoupení byla natáčena na zapůjčenou videokameru, což je v kontextu českého umění performance unikátní způsob záznamu. Výsledky tohoto natáčení se však bohužel dochovaly jen v podobě fotografické dokumentace.
Ambrozovy práce z konce 70. let rozrušují hranici mezi uměním a životem a jsou otevřeny konceptuálním tendencím. Reflektují obecná civilizační témata a současně reagují na atmosféru vrcholící normalizace. Jde například o sérii performancí, ve kterých se autor konfrontuje s horizontálním dopravním značením na silnicích: Pomocí čar se izoluje od svého okolí, manifestačně kráčí jinam, než kam mu přikazují šipky, nebo na své tělo umisťuje dělicí čáru a coby součást prostředí se sám riskantně umisťuje doprostřed vozovky. Podobně kritický, i když ironický náboj měla Ambrozova fascinace sdělovacími prostředky, především televizním vysíláním. V akci TV Look (1977) s přáteli sledoval televizi s nasazenými černými brýlemi a se staženým zvukem. V akci Mediaman (1980) se stylizuje do podoby mučedníka médií, v akci TV Piece dobrovolně bez přerušení sleduje celodenní vysílání Československé televize.
V prostředí československé performance jsou Ambrozovy práce unikátní důrazem na výraz fotografické dokumentace, jež nejčastěji vznikala ve spolupráci s Marií Kratochvílovou a Miroslavem Ambrozem. Cílem dokumentace bylo nejen zaznamenat provedené akce, ale také vytvořit významotvorný obraz, jehož působení se blíží postupům umělecké nebo konceptuální fotografie. Fotografie často vznikaly na základě pečlivě rozmyšlené kompozice. Zájem o fotografování vyvrcholil akcemi, v nichž s pomocí zrcadel nebo zrcadlových fólií tematizoval odraz skutečnosti, poznání a subjektivní reflexi okolního světa. Řada těchto děl však zůstala za umělcova života nevystavena.
Na přelomu 70. a 80. let Vladimír Ambroz také rozvíjel linii většinou neuskutečněných architektonických instalací či situací, jež se dochovaly ve formě kreseb nebo textových scénářů a jež odrážejí bezvýchodnost atmosféry vrcholící studené války, která se díky propagandě zdála neodkladně směřovat k sebezničujícímu jadernému konfliktu. Po roce 1981 Ambroz, stejně jako řada dalších československých umělců podobného zaměření, své aktivity na poli performance ukončil a až na výjimky se nadále zabýval pouze architektonickou tvorbou.