Vladimír Kopecký je známý především jako sklářský výtvarník. Narodil se ve Svojanově, po válce se rodina nakrátko usídlila v Děčíně, a blízkost tamních proslulých sklářských škol měla na Kopeckého zásadní vliv. V roce 1946 nastoupil na střední průmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově, odkud pak přestoupil do Nového Boru, kde jako mladý učitel působil Stanislav Libenský.
Ještě před maturitou byl přijat do Prahy na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do ateliéru Josefa Kaplického, kde absolvoval v roce 1956. Mezi jeho spolužáky tak patřil například Jiří John a Adriena Šimotová; Kopecký byl také pozván do skupiny UB 12 (jejíž členkou byla i jeho manželka Alena Kučerová). Členem skupiny se však z vlastní vůle nestal.
V roce 1958 spolupracoval na bruselském Expu.
Tvorbu Vladimíra Kopeckého lze rozdělit do dvou zdánlivě protikladných principů: na přísně geometrickou malbu a na expresivní, „ošklivé“ skleněné artefakty.
Na počátku umělecké kariéry se Kopecký zaměřil na malbu. Samostatná výstava v Galerii Václava Špály (poslední tamní výstava pod vedením Jindřicha Chalupeckého) představila malby geometrických struktur. Jako podklad Kopecký použil převážně barevné vzorované linoleum. Dekorativní ornamenty linolea kontrastují s přísně geometrickými bloky (Přestávka, 1969, Východ slunce, 1972). Tyto konstrukční elementy vyústily na přelomu 60. a 70. let ve dvojici velkoformátových návrhů (realizovaných a dodnes instalovaných) pro skleněné mozaiky do architektury: pro budovu Elektrotechnického zkušebního ústavu v Praze a správní budovu Úpravny vody Želivka v Hulicích.
Architektonické realizace zaujímají v Kopeckého tvorbě pevné místo. Jeho první zakázkou pro veřejný prostor byla výzdoba nádraží v Havířově – monumentální mozaika o rozloze 65 m2 s motivem holubice z barevného skla (1963). I další zakázka vznikla pro nádraží, tentokrát v Ostravě-Vítkovicích (1966): autor zde přispěl k výzdobě skleněnou plastikou soklu nádražních hodin.
Vladimír Kopecký vytvořil také několik stěn z pískovaného skla, převážně do hotelových interiérů: do hotelu Vítkov (Praha, 1966–67, zničena při výbuchu plynu), Olympik (Praha, 1969–70, odstraněna při pozdější rekonstrukci), do kavárny hotelu Bohemia (Ústí nad Labem, 1981–82, taktéž odstraněna po rekonstrukci), do vojenské zotavovny v Lázních Jeseník (1975–76, nedochována). Spolu s Vjačeslavem Irmanovem vytvořili stěnu ve vstupu do objektu sázavských skláren Kavalier složenou z betonových a skleněných vertikál.
Mezi další Kopeckého příspěvky do architektury patří pískované skleněné stěny do smutečních síní ve Vsetíně (1973, nedochovány) a Děčíně (1974), dále pak stěny pro budovu vysílače Československé televize na Strahově (1974) a budovu Televizních novin na Kavčích horách (1978). Dekorativní skleněné objekty vznikly v Praze pro budovu ČKD na Václavském náměstí v Praze (1979) a pro hotel Legie (1989).
Realizace do architektury provedl Vladimír Kopecký i v zahraničí (budova Konica House v Tokiu, 1988–89, radnice v Tojamě, 1992, pojišťovna v nizozemském Nieuwegeinu, 1984, budova Technologie Zentrum v Coburgu v Německu, 1994 ad.).
Zkraje sedmdesátých let vznikají první Kopeckého vrstvené skleněné objekty. V nich působí geometrický efekt tabulek řazených za sebou a vytvářejících hloubku objektu pomocí namalovaných, nalepených či vypískovaných segmentů. Sklo se tak stává v jeho tvorbě dominantním.
Sám Vladimír Kopecký o svém „dvorním“ materiálu řekl: „Sklo pro mne není subjektem mého vyjádření, je pouze prostředkem k dosažení neznámých cílů… Sklo neglorifikuji. Je možné s ním nakládat různě, i proti zaběhnuté představě o něm, tedy i ošklivě – sám jsem termín ošklivé sklo na začátku šedesátých let razil. Tím ale nemyslím, že sklo vždy takové musí být. […] Jde mi o to, aby hotová věc ze skla poskytovala pozorovateli hlubší význam a nepromlouvala jen vlastnostmi materiálu, které jsou sice jedinečné, ale stavět na nich mi připadá málo. Ve své práci, která je přísně geometrická i spontánně expresivní, se snažím vyslovit všechno to, co mne fascinuje: nekonečnost prostoru, ticho, úzkost a melancholii…“ [Citace z katalogu Vladimíra Kopeckého k výstavě v GHMP, 1999]
S vrstvenými strukturami autor experimentuje až do přelomu let osmdesátých. Důležitým předělem je rok 1982, kdy autor začal využívat techniku polévání předmětů barvou. Tu poté aplikoval i na skleněné realizace. Propojil tak malbu a sklo; později se připojil i akční prvek v podobě jakýchsi happeningů, při nichž Kopecký poléval sklo před publikem.
Do instalací v té době zakomponovává odpadní materiál (zbytky skla vzniklé při výrobě tabulí, cihly) a železniční pražce (Slepá kolej, 1987), od konce osmdesátých let části kolejnice, kterou využívá i k roztírání barevných past.
Monumentální instalace z tabulového skla politého barvami byla vytvořena pro Expo 92 v Seville: v jedenáctimetrovém objektu autor expresivně zachytil železniční nehodu.
Od konce deváté dekády se Kopecký opět vrací k malbě. V expresivních plátnech využívá podobně jako v instalacích vrstvení a roztírané barevné pasty (Duben, 2002).
V roce 1990 Kopecký převzal ateliér skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kde setrval do roku 2008.
Tvorba Vladimíra Kopeckého představuje osobitý projev kombinující zdánlivě nesourodé materiály i umělecké přístupy. Svými skleněnými artefakty je znám i v zahraničí, jeho malířská či grafická tvorba (zejména sítotisky) jsou však stále poněkud opomíjeny.V roce 2009 převzal Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění.