Malíř a grafik Vladimír Novák patří ke generaci umělců, jejichž nástup na uměleckou scénu byl opožděn kvůli probíhajícímu počátku tzv. normalizace. Nakumulovaná energie, způsobená ztíženou možností vystavovat či se svobodně vyjadřovat, se u Nováka a jeho vrstevníků mohla naplno vyjevit až v souvislosti s uvolňováním kulturně-politické situace v Československu. Společně se svými spolužáky z Akademie výtvarných umění v Praze a dalšími přáteli stál v roce 1987 za vznikem uskupení 12/15 Pozdě, ale přece – jedné ze dvou prvních, čistě mužských výtvarných skupin založených na konci státního socialismu. Skupina sdružující jednu silnou uměleckou osobnost vedle druhé byla důležitým aktérem na výtvarné scéně, což stvrdila uspořádáním výstavy Jeden starší, jeden mladší v Lidovém domě v roce 1988, kde se představili i autoři starší generace jako Kurt Gebauer, Jiří Sopko nebo Jiří Načeradský, kteří do skupiny nepatřili.
Novákovy výtvarné začátky jsou spojeny se studiem na Akademii, kde navštěvoval ateliér monumentální tvorby Arnošta Paderlíka. Sovětská invaze v srpnu 1968 zastihla Nováka a jeho spolužáky, budoucí členy jmenované umělecké skupiny – mj. Petra Pavlíka, Václava Bláhu a Michaela Rittsteina –, na škole v začátcích jejich studia. Šok z okupace a následná změna celospolečenského a politického klimatu zřejmě zapříčinily, že jmenované osobnosti poměrně rychle nalezly svůj vlastní výtvarný rukopis a témata, která budou zpracovávat celý život. Zároveň je přivedly k existenciálním otázkám, které umělci zodpovídali způsobem své malby, v níž hraje hlavní roli člověk a jeho místo v soudobém světě. Každý z jmenovaných ho však výtvarně pojednával jinak.
V případě Nováka tak již na jeho raných plátnech rozeznáváme lidskou figuru či pouze její siluetu oproštěnou od jakýchkoliv charakteristických rysů, a to až do té míry, že se stává spíše symbolem nebo znakem sama sebe. Dalším důležitým motivem Novákových pláten je krajina, třebaže to nemusí být na první pohled vždy patrné. Rodák z Loun byl celý život okouzlován krajinou Českého středohoří, především kopci Ranou a Oblíkem, jehož tvar můžeme rozeznat například na obraze Pod kopcem (1979). Kopec i krajina jsou abstrahovány natolik, že k pochopení zobrazeného motivu diváka navádí až název. Již v této době se Novákův způsob malby, stejně jako malba jeho přátel, razantně rozcházely s malbou, jakou bylo možno vídat v oficiálních výstavních síních. Hlavní rozpor spočíval v příklonu k abstraktnímu vyjádření, které zcela odporovalo oficiální kulturní politice.
Sedmdesátá léta – tedy období po autorově dokončení školy – u Nováka směřovala ke stále větší malířské uvolněnosti. Jako by ze sebe nejdříve potřeboval setřást zbytky akademického školení, aby mohl na plátno skutečně přenést svoje vnitřní emoce. Základem Novákovy malby se postupně stalo razantní malířské gesto, které se projevuje suverénními tahy a výraznou barevností. Nevědomě se tak připojil k fenoménu „nových divokých“, což byl aktuálně jeden z hlavních směrů v umění především v Německu, kde se jeho hlavními představiteli stali George Baselitz nebo Anselm Kiefer. Základem „divoké“ malby byla silná, emocionálně zatížená expresivita a spontánnost v provedení. Přesně tyto postupy u Nováka převládly a objevují se v malbách Nad místem (1980), Pokus (1981), Dvě figury (1983), Podivná levitace (1983) nebo Memento (1983–1984). Figura – nebo její znak – je uvězněna v určitém ohraničeném prostoru stejně tak, jako je za hranicemi držen občan socialistického státu.
Konec osmdesátých let v souvislosti s uvolňováním v kultuře vnesl do Novákových obrazů až jakýsi kontemplativní klid, dříve gestická malba je konkrétnější a sevřená. Původně abstrahované znaky dostávají reálnější tvary – jako v obraze Míjení (1987) nebo Melancholie (1989). V devadesátých letech Novákovy malby zjemní ještě více, jak je patrné z obrazů Období dešťů (1991) nebo Uvnitř (1992). Zároveň je autor začal spojovat do větších celků tak, aby vzniklo jakési malířské prostředí složené z různých pláten.
Jak již bylo uvedeno, Novák patřil do okruhu stejně smýšlejících autorů, kteří se potkali na Akademii. Šesti roky studia však jejich styky neskončily. Sebevědomí malíři chtěli svá díla také vystavovat, což bylo v rámci systému socialistické kultury problematické. Uspořádali proto dnes již legendární výstavu Konfrontace II. v Mikrobiologickém ústavu (1978), která byla sice brzy po svém otevření zakázána, přesto se ale stala první nelegální výstavou normalizace.V průběhu osmdesátých let pak na ni navazovaly další, díky čemuž byla postupně nabourávána hegemonie komunistického režimu v oblasti kultury.
Podobně i založení již zmíněné skupiny 12/15 Pozdě, ale přece – stejně tak jako založení skupiny Tvrdohlaví v témže roce – bylo jedním z prvních promyšlených vystoupení, jež usilovalo o to změnit neudržitelné poměry státního socialismu. Především šlo o vytvoření podmínek pro potenciální spolupráci mezi umělci a také o umožnění konfrontace jejich děl na výstavách. První vystoupení skupiny 12/15 Pozdě, ale přece proběhlo v roce 1988 v Kolodějích. Tehdejší výstava se stala jedním ze symbolů blížícího se pádu režimu, jelikož ji nikdo nezakázal. Zároveň měla díky zajištěným autobusům, které svážely návštěvníky na vernisáž, až masový charakter. Členové skupiny spolu vystavovali i po roce 1998. Jejich doposud poslední společnou výstavu uspořádala Galerie Středočeského kraje v roce 2025.
