Vladimír Turner je český umělec současné mladší generace. Jeho práce se dají rozdělit do tří základních oblastí: dokumentární film stojící na straně aktivismu, umění ve veřejném prostoru, které zahrnuje techniky performance, objektovou instalaci a intervenci a tvorba videí, v nichž se mísí záznam fyzické akce s abstrahovanými formami animace či video postprodukce. Jeho tvorba je do jisté míry ovlivněna vlastní autorskou historií, jejíž počátky sahají ke streetartu a graffiti, mezi jejichž stíny se kdysi ukrýval.
Dosavadní vývoj Turnerova smýšlení by mohl znázornit složený výraz globální výtvarný aktivismus. Jako mnoho jiných umělců i Vladimír Turner se pohybuje na stále nových úsečkách mezi svou domovinou a řadou jiných zemí a měst, kam přijíždí dočasně tvořit. Substantivem aktivismus se tudíž spíše nežli politicky motivovanou existencí rozumí aktivita v podobě hravé akce, v zapojení centrálních sil chtění a vyjádření, a to kdekoliv a spontánně. Tvůrčí deskou a podkladem je mu především veřejný prostor (tzv. Public space). Vladimír Turner ve svých výstupech často uplatňuje hraniční posuny mezi legalitou a ilegalitou anebo alternativou. Běžně vkračuje z veřejného „neohraničeného“ prostoru do „ohraničeného“ prostoru galerie, kde v mediálně pestrém rámci prezentuje svou kreativitu z „vnějšího světa“ (například Dům z karet, 2010 nebo UFF z roku 2009).
Jeho tvorba tyje z nesrovnalostí a paradoxů všední reality, které nejprve nachází jako náhodný chodec a divák. Následně, v součinnosti s manuálním přístupem, tyto aglomerace detailů reality přetváří. Jindy zas, s použitím kamery, zaznamenává pouze to, čeho je svědkem. Avšak svědkem, který již má svůj individuální koncept svědectví. Je zřejmé, že chce chápat realitu veřejného prostoru jako politický problém hodný od-politizování nebo v ambivalentním smyslu: požaduje spravedlnost depolitizace politiky. Příklad: „foucaultovská“ parafráze „Toto není politika“ je text uvozující onu Magrittovu dýmku a za ní hned „Toto není spravedlnost“ s příslovečnou fotografií policejního obušku. Někdy je autor sám v roli jakéhosi narušitele „zaběhaného řádu veřejných statků“ („Praktické využití“, performance inspirovaná sochami ve veřejném prostoru ve španělské Valencii z roku 2012, nebo Urbania Jones, tamtéž).
Turnerova práce občas odkazuje na kritiku instituce umění nebo na roli „umělce ve věku postprodukce“. Z počátku jeho dosavadní tvorby pochází „re-make“ Baldessari vs. Turner. Vladimír Turner se v něm snaží překlopit původní dílo konceptualismu („I will not make any more boring art“z roku 1971) do skutečně nudného výsledku tohoto díla uplatněného současnými audiovizuálními prostředky. Podobně kousavý a nenechavý éthos odpovídá obecnému espritu Turnerovy práce, která se nudě zásadně vzpírá. Vždy je tu akce, hodně nástrojů, pestré barvy a nános vizuálního a objektového balastu kolem, jímž je největší zábava se „prosekat“ někam na demonstraci nebo k některé z periferních oblastí u dálnice.
Bylo by malicherné pokoušet se o nějaké završení a zhodnocení práce takto mladého umělce. Bude tudíž dostačující ponechat vážnější analýzu ještě zrát spolu s „plodnými gesty“ Vladimíra Turnera, jak o sám tituluje jednu ze svých „venkovních“ sérií několika intervencí a objektů. Taktéž bude rozumné počkat, jestli tato pestrost politicko-aktivistických a esteticko-enviromentálních gest a her může dosáhnout ještě jiné, pokročilejší fáze.