Vladimír Véla původně vstupoval do oblasti malby s propozicemi a představami, které mu dalo předchozí školení – řemeslo. Jako absolvent turnovské střední umělecké průmyslovky se původně věnoval kovolijectví. Vybaven těmito zkušenostmi se potom hlásil na pražskou AVU. Obraz a malba pro něj byly především určitou výzvou k ovládnutí výtvarných výrazových prostředků, jež ústilo do práce na zdokonalování malířské iluze. Proto si také pro své studium zvolil ateliér klasických malířských technik, který tehdy vedl profesor Zdeněk Beran. Později ale narazil na mantinely tohoto přístupu a z potřeby překonat distanc k zobrazovanému a vstoupit do bezprostředního procesu samotné tvorby, do jakési její performativní fáze, přestoupil do intermediálního ateliéru Milana Knížáka.
Véla na jedné straně radikalizoval formu do ikonických zkratek a symetrických znaků, na straně druhé vytvořil něco jako obrazovou, procesuální performanci, tzn. důraz na přímou fyzickou účast při tvorbě obrazu, která zůstává jako antropologický otisk přítomna v nalezeném tvarosloví (někde se objevuje v názvu díla). Expresivní dávená forma dokonale převzala povahu emocí a niterných výhřezů odkudsi z šedé zóny podvědomí, aniž by ji svazovala a uzavírala do nějaké konkrétní narativní ikonografie.
Oblastí průběžné námětové inspirace je pro autora přirozený kontakt s přírodou. Svou diplomovou práci nazval Krajiny diskrétní a indiskrétní (2006). Vytvořil soubor obrazů na téma křesťanských svátků, pod jejichž povrchem dýchají prastaré rituály, kulty a mystéria uložená v paměti krajiny. Přírodní rámec vnímá Véla jako hostící strukturu pro možná „zjevení“ a „zázraky“, jako otevřené dějiště pro halucinační situace, jako prostor pro rituální extáze, stejně jako místo zkušeností, které plynou z drobných či opakovaných pozorování (Dutina, Stín, Sova). Podobně se autor inspiruje předměty, prostory a architekturou ze svého okolí, jež v obrazech fungují jako nápovědi a čtecí klíče (Česáček, Kyproplej, Nádoba, Kaple, Relikviář ad.).
Z jedné strany tedy autor buduje obraz z nulové pozice, začíná boudníkovsky skvrnou, kterou nazývá flek. Ta mu napovídá další asociativní postup, jehož korekce se proměňují ve vlastní stavbu obrazového procesu. Z druhé strany se obraz přibližuje určitému věcnému námětu, jehož podoba a intenzita je skryta v podvědomí odkud nekontrolovaně vplývá do otevřené malířské formy. Napětí mezi oběma polaritami vede k jádru, jež postihuje právě malba Vladimíra Vély. Tímto jádrem je jinak těžko vymezitelná oblast, kde se z chaotické, nerozlišitelné homogenní hmoty začíná cosi rodit a figurovat, doslova zhmotňovat (Stahování, Rozhraní, Předěl). To, co Vélu zajímá a čím je fascinován, je fáze transformačního přerodu odkazující na fáze předcházející i následující. Obraz je potom zastaveným procesem, který nejlépe vypovídá o funkci samotné malby – být formou, která je schopna toto tvárné dění nejen tlumočit, ale i analogicky – intenzivním způsobem – zpřítomňovat.