Václav Bartovský

Václav Bartovský byl autodidakt. Narodil se v Praze, kde celý svůj život také žil. Pocházel z proletářské rodiny a pro svízelné existenční podmínky nemohl studovat to, co chtěl - malířství. Do výtvarné scény přesto vstupuje, a to v roce 1927, kdy měl svou první samostatnou výstavu. Dvacátá a ještě třicátá léta byla pro něj obdobím hledání. Byla to doba, kdy bylo těžké nalézt nějaký program, protože důležitá avantgardní vystoupení byla již učiněna. Po krátkém intermezzu vztahujícímu se k realismu s náměty z všední městské scenérie, se Bartovský pustil do ozřejmování principů některých směrů moderního malířství. Zpočátku byl zaujat kubistickou prostorovou skladbou, nezůstal nedotčen ani surrealismem. Důležitou roli pro něj sehrál Matisse se svou barevnou prostorovou kompozicí. Pro Bartovského, umělce-samouka, měly tyto lekce velký význam: dovedly ho ke zvládnutí zákonitostí obrazové výstavby. Během třicátých let se tak tříbí Bartovského charakteristický malířský styl, v němž se citlivě pojí malířův senzuální postoj ke skutečnosti s pevnými pravidly výstavby obrazu.

Obrazy z následujícího období čtyřicátých let tvoří svým obsahovým i formálním zaměřením výrazný výtvarný celek, v němž dovedl Bartovský své dílo do vyzrálé podoby. Malíř se v těchto plátnech soustřeďuje na civilní tématiku: na interiéry, oživované stále více přítomností osob, na scenérii pražských ulic, kaváren apod. Bartovský dochází k formální obrazové redukci: zaznamenává pouze ty znaky reality, které jsou pro něj nejdůležitějšími nositeli významu. Obrazy překvapují neobvykle čistým malířským výrazem, vyznačují se minimální kresbou, střídmou barevnou škálou a průzračnou vrstvou řídce nanášené barvy. Barevné plochy netvoří kompaktní celek (jako např. u Matisse), ale jsou narušovány světelnou vibrací atmosféry. Bartovského obrazy ze čtyřicátých let jsou malířovou výpovědí o životních pocitech člověka v prostředí civilizace. Jsou to obrazy kontemplativní, zbaveny jakéhokoli dramatického výrazu. V padesátých letech vytvořil Bartovský také mnoho portrétů (portrétoval třeba Adrienu Šimotovou a Jiřího Johna). Koncem padesátých let se vrací k námětům z městského života. V obrazech z té doby dospívá k maximálně redukovanému výrazu na nejzákladnější znaky reality. Výraz obrazů je méně kontemplativní, autor se v nich posouvá přímo do centra lidského pouličního hemžení. Čas v těchto obrazech plyne rychleji, prostor je sevřenější.

Václav Bartovský byl velice vzdělaný člověk. Vedle výtvarné tvorby se zabýval též literární činností. Publikoval např. články o význačných osobnostech světového i našeho umění. I jeho literární dílo se vyznačuje neobyčejně čistým a kultivovaným projevem. Proto také zaujal mladé kolegy, pro něž byl nejen uměleckou, ale i intelektuální oporou. Na druhé straně, Bartovský nalézal u mladých mnohdy větší pochopení než u svých generačních druhů. Tento fakt byl způsoben především jeho ustavičným hledáním nejvhodnějšího vyjádření stále se měnící doby. Byli to zejména umělci dnes už legendární skupiny UB 12, s nimiž navázal Bartovský v druhé polovině padesátých let úzké přátelství. Vztahy byly natolik silné, že členové skupiny zařadili Bartovského dílo i do jejich první společné skupinové výstavy v roce 1962 v Československém spisovateli na Národní třídě v Praze.

Václav Bartovský patřil k umělcům – solitérům, kteří dokázali jít celý život svou vlastní cestou - nenápadně, skromně a bez touhy se prosadit a upoutat na sebe pozornost stůj co stůj. Jeho obrazy vyznívají stejným dojmem, jako byl on sám: jsou tiché, zdrženlivé, nechtějí šokovat okázalými gesty, dramatickými nadsázkami a podbízet se efektním výrazem. Během malířova života se našlo jen málo kritiků, kteří si Bartovského díla dokázali všimnout. Přesto však dílo Václava Bartovského své místo ve vývoji českého umění zaujalo.

Raimanová I., Václav Bartovský, katalog výstavy, Galerie výtvarného umění v Litoměřicích, 1985

Raimanová I., Václav Bartovský, katalog výstavy, Galerie umění Karlovy Vary, 1983

Padrta J., Václav Bartovský, katalog výstavy, Galerie Československého spisovatele, Praha 1963

Padrta J., Václav Bartovský, NČSVU, Praha 1960

Kohoutek J., Václav Bartovský, katalog výstavy, Ústřední kulturní dům železničářů, Praha 1985

Chalupecký J., Václav Bartovský, katalog výstavy, Topičův salón, Praha 1948

Brožková L., Poznámky k portrétu v českém malířství 1920-1960, Výtvarné umění XIII, 1963, s. 55

Halířová-Muchová M., Portrétní tvorba, Odeon, Praha 1981, s.36-37

Hlaváček L., Dílo Václava Bartovského, Mladá fronta XIX, 1963, č. 302, s. 4

Hockeová J. Česká portrétní malba XX. století, Dům umění města Brna, 1979

Chalupecký J., Aktuálnost impresionismu, Listy III, 1948, č. 2, s. 133

Kotalík J., Obrazy Václava Bartovského, Svobodné noviny IV, 1948, č. 28, s. 5

Laudová V., Obraz malířství v současném malířství, Odeon, Praha 1978, s. 34-35

Padrta J., Rozhovor s Václavem Bartovskýmm Výtvarné umění VIII, 1958, s. 344-349

Padrta J., Václav Bartovský, Výtvarné umění XI, 1961, s. 234-235

Sovák P., Václav Bartovský, Výtvarná práce VI, 1958, č. 8, s. 8

Šetlík J., Tvůrčí skupiny UB 12, katalog výstavy, Galerie Československého spisovatele, Praha 1962

Šetlík J., Malíř Václav Bartovský zemřel, Literární noviny X, 1961, č. 32, s. 4

vh, Nový harmonisátor malby, Mladá fronta IV, 1948, č. 16, s. 5

Vladislav J., Ateliér světa a srdce, in: Pražské ateliéry, NČSVU, Praha 1961, s. 10

Volek, V., Dvacetileté mezidobí Václava Bartovského, Lidová kultura IV, 1948, č. 3, s. 7

Zhoř I., Václav Bartovský, Host do domu IX, 1962, č. 10, s 466