Václav Zykmund

Život a tvorba Václava Zykmunda vykresluje neskutečně živý obraz 20. století. Zykmund byl nejen aktivním činitelem umělecký experimentů, ale i jejich kritickým hodnotitelem. Následující text je skicou, která spíše než aby skládala, tak otevírá jednotlivé epizody umělcova života a jeho tvorby.

Ra jako Rakovník

Václav Zykmund se narodil 1914 v Praze Libni, reálnou školu však vystudoval v Rakovníku, který se později stal dějištěm několika z jeho prvních performativních akcí a výstavy v roce 1933. V Rakovníku založil v roce 1937 edici Ra, která předznamenávala vznik stejnojmenné skupiny formující se během války a oficiálně existující mezi roky 1947 – 48 v Brně.

Karel Teige

Od roku 1932 studoval Václav Zykmund v Praze na Fakultě architektury na Vysokém učení technickém kreslení a deskriptivní geometrii. Pronajímal si byt spolu s Bohdanem Lacinou. Jejich sousedem je Karel Teige, Zykmundův vzdálený příbuzný. Architektura, kterou Zykmund studuje, jistě není jediným tématem jejich rozhovorů, a tak se Zykmund začíná orientovat na nejaktuálnější kulturní dění. Se zájmem sleduje levicové diskuze a časopisy jako ReD. V letech 1933 až 1945 se zároveň intenzivně věnuje fotografii. Přestože jsou dnes jeho fotografie ceněné, sám autor hovoří ve své pozdější teoretické práci (zásadní je v tomto ohledu kniha Umění, které mohou dělat všichni ?) o jisté umělecké nadřazenosti volného umění vůči fotografii, a to především kvůli autonomnímu postavení, které volné tvorbě přikládal. (viz MOUCHA Josef: Václav Zykmund, in: Fotograf: časopis pro fotografii a vizuální kulturu., s. 24, č. 7, ročník pátý, Praha, 2006.)

Salvator Dalí

Zykmundova tvorba je protkána surrealismem. Jeho malby kolem poloviny 30. let svědčí o velkém zalíbení v obrazech Salvatora Dalího. Z dnešního pohledu se mohou zdát především v porovnání se Zykmundovými fotografiemi z téže doby nepoměrně klasické. Avšak právě schopnost pohybovat se volně mezi jednotlivými médii dělá Zykmundovu práci stále současnou a překvapivou. Surrealistické symboly jako jsou opuštěná torza v poušti, cáry hadrů, hlavy a těla spoutaná provazy, či uvězněná v klecích, nebo tekoucí, jinak pevné předměty se promítají i do autorových fotografií a fotogramů. Zykmundův malířský projev je přízněný s tvorbou členů skupiny Ra, jejíž jádro tvořil Josef Istler, Václav Tikal, Bohdan Lacina a Zdeněk Sklenář, a je pro něj typické pozvolné opouštění konkrétních tvarů směrem k abstrakci, v níž však přežívá ono surrealistické pnutí mezi formou a neforemností.

Výhružný kompas

Soubor fotografií a básní vydaných v domácích podmínkách a nákladu dvaceti kusů v Brně před koncem 2. světové války získal svůj název od znaku ve formě kompasu, jenž provázel řadu akcí, jejichž byl Václav Zykmund pořadatelem anebo účastníkem. Ludvík Kundera, který se se Zykmundem a Bohdanem Lacinou seznámil v roce 1943 po návratu z totálního nasazení v Berlíně, vzpomíná v textu Letmá zastavení (viz Václav Zykmund: 15. prosince 1999 - 13. února 2000. Brno: Dům umění města Brna, 1999, s. 7-8.), jak Zykmund tímto motivem pomalovával obličeje účastníků zatemněných fotografických večírků. Byl to právě Kundera, který fotografie doprovodil texty. Anebo, jak glosuje Václav Zykmund, to byly Kunderovy texty, které on zpětně ilustroval?

Předhappeningovské akce

„Myslím si totiž, že metoda, jíž jsem užil ve Výhružném kompasu, je stále ještě jen nápovědí něčeho dosud zdaleka nevyčerpaného; i když zajisté nemohu upřít happeningu „osvobozující“ momenty podobného typu, jakým byly naše předhappeningovské akce před akcemi, přece jen se mi zdá, že zrádná prezentace tajemství je v nich příliš potlačena a že zcela spontánní a neprogramovaná fantazie propůjčuje výsledné realitě mnohem lidštější momenty.“ , napsal Václav Zykmund v roce 1984, v době kdy si jako uznávaný teoretik umění a pedagog mohl dovolit s nadhledem hodnotit své akce, v nichž předstihl dobu. Přestože se v citovaném textu (viz DUFEK Antonín: Fotografické hry Václava Zykmunda, in: Václav Zykmund: 15. prosince 1999 - 13. února 2000. Brno: Dům umění města Brna, s. 17, 1999.) vztahuje především k aktivitám, které pořádal spolu s přáteli během okupace, sám podobné akce – performance realizoval od poloviny 30. let. Jejich nedílnou součástí byla i fotografie, pořizovaná buď Zykmundem, nebo Milošem Korečkem. Fotografie z daných setkání pak bilancují mezi uměleckou surrealistickou fotografií a dokumentací.

Animátorem po 1948

Sestavování surrealistických objektů a fotografování kadeřnických pan, či loutek v první polovině 30. let vede Zykmunda až k vytvoření loutkových filmů (spolupracoval na nich se svou ženou Annou či básníkem Františkem Hrubínem). Z druhé strany však Václava Zykmunda do animovaných filmů tlačí situace po roce 1948, kdy došlo k rušení uměleckých skupin a kolektivizaci umělecké produkce. Útočištěm se Zykmundovi v této době stává jednak intenzivní studium marxismu (již od roku 1933 byl členem komunistické strany), jednak brněnské filmové ateliéry. Jako loutkový vzniká film Havran a želva, později pak pět dětských animovaných filmů na náměty Josefa Věromíra Plevy.

Kritikem a teoretikem ve chvíli krize

Václav Zykmund byl počátkem 50. let vyzván Svazem výtvarných umělců k předložení svých obrazů, které měly být hodnoceny optikou diktovanou socialistickým realismem. Zykmundovy obrazy obstály, ovšem nebyly to ani jeho surrealistické krajiny, ani abstraktní kompozice, nýbrž narychlo namalované programové obrazy. Zykmundovi se dařilo čelit, jistě i za cenu jistých osobních ústupků, dobovému ideovému tlaku a hájit z pozice kritika a kurátora nonkonformní výtvarný projev, jenž byl z vládnoucí pozice označován za „formalistický“ a tedy protisocialistický.

Parabola

Uvolňování režimu koncem padesátých let dalo vzniknout řadě uměleckých uskupení. Jedním z nich byla i Parabola seskupená v roce 1962. V manifestu skupiny sepsaném 1963 se Václav Zykmund odvolává k potřebě tvořit nejen na základě podnětů vnější skutečnosti, ale také na základě podnětů vnitřních. Pluralita vyjádření je nejen základní instancí dané skupiny, jejímiž členy byly například Dalibor Chatrný, Vladimír Merta, Rudolf Fila či Eduard Ovčáček, ale i Zykmundovým vodítkem ve výuce umění, ke které se dostal v roce 1960 a to jednak jako vedoucí katedry výtvarné výchovy na FF Univerzity palackého v Olomouci (zde působil až do roku 1972), a jednak jako přednášející na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění (do 1965). Šedesátá léta se nejen pro Zykmunda stala vrcholem pomyslné paraboly. Byl členem mezinárodní výtvarně kritické asociace AICA, v rámci jíž cestoval nejen po Evropě. Získal státní stipendium v Paříži a jakožto vládní člen se účastnil řady mezinárodních jednání. Nástup normalizace pro něj pak znamenal rychlý sestup z veškerých pozic, nutnost publikovat pod pseudonymy, ale zároveň i návrat k vlastní umělecké tvorbě.

Bez názvu

Kresby, grafiky a koláže provázejí Zykmundovu tvorbu od začátku. Poprvé však publikuje sbírku grafických listů Proměny v roce 1936. Intenzitu jeho grafické tvorby zcela přirozeně stupňují nelehká období, kdy se musí umělecky uskromnit. Takové období nastává i v 70. a 80. letech, kdy se autor začíná intenzivně věnovat koláži, do níž se otiskuje cynismus, černý humor a absurdita. Drobný formát prací si uchovává až do své smrti v roce 1984. V posledních letech života jakoby se jeho práce, často nepojmenované informelní grafiky, koláže z módních časopisů, či drobné asambláže vracely na začátek jeho tvorby, k moderně, a kreativním způsobem ji recyklovaly.