Veronika Landová

V roce 2012 byly uspořádány dvě sumarizační výstavy, které mapovaly soudobou existenci závěsného malířského obrazu u nás. Veronika Landa byla zastoupena jak na přehlídce Česká malba generace nultých let 21. století ve Wannieck Gallery v Brně, tak i na výstavě Současná česká malba v Národní technické knihovně v Praze, která prezentovala výběr z tvorby žen-malířek opět v konfrontačním záběru mladší i střední generace.

Z krátkého odstupu se ukazuje, že tato autorka je ve své malířské praxi schopna operovat svůj subjektivní obsah i výrazovou originalitu. Slovo operovat ovšem není jen formálním způsobem vyjádření. Landa samu sebe určuje do jakési archetypální role malíře-chirurga, pro něhož vlastní proces malování, nikoli jen konečný výsledek, je aktem technologické a formální důslednosti, na jejímž konci vždy stojí exaktní struktura barev a tvarů, zkoumaného a materializovaného výjevu. Malířská stavba námětu nebo malířského subjektu není nijak odtržena od viděné reality. Naopak ji sleduje a uchovává, ačkoliv a spíše introspektivním druhem pohledu a vnímání.

Je příhodné zde zohlednit altermodernou (jak je nazýván umělecký čas po postmoderně) a její uměleckou teorií zproblematizovaný znak figury, v postmoderním umění 80. a 90. let ještě legitimní složky malířského obrazu. Práce Veroniky Landy z reálné figurality (animální nebo lidské) vycházejí, avšak následně ji rozkládají, ať už explicitně na části, to je na jednotlivé lidské orgány (zvířecí či lidský mozek, oddělené končetiny nohou či rukou), nebo na asambláže barevných hmot, které na sebe navazují a skládají se do systematicky komponovaných reliéfních pater. Ostatně reliéfní plasticita je jakýmsi souvztažným produktem jejích obrazů.

Zájem o staré umění, například gotické oltáře, se stal inspiračním zdrojem pro obměňování tvaru napínacích rámů do trojúhelníků (kanibalistických výjevů) nebo do série elipsových pláten, jejichž názvy se občas a nečekaně vynořují ze starověkých ruin mytických hrdinů typu Apollóna nebo Marsyase. Ve skutečnosti tyto obrazy jakoukoli mytologii fyzicky vytěsňují a popírají. Vedle krátkých obrazových celků (trojúhelníková nebo oválná série čítají každá čtyři nebo šest pláten) Landa vytváří sochy sešité z plátna nebo polyuretanu, jimž dává vizáž bezprizorních bytostí. V mnohém se vzhled i měkká materialita těchto figurálních objektů blíží estetice rituálních panenek voodoo. Veronika Landa jim vtiskává reálné atributy klinické tělesnosti: krev, lékařskou kanylu nebo cévní soustavu v podobě svítících diod. Jedna je uložena do černého sarkofágu rakve, jiná „oběšena“ na posuvném kladkovém řetězu. Anatomický slovník často doslovně převádí do své tvůrčí praxe a přistrkává „ty, které stvořila“ až k okraji zneklidňujícího existenciálního napětí. Jejich nehybnost je o to znepokojivější, oč více pak září, když zhasne světlo.

Je nasnadě jedno umělecké srovnání, i přesto, že postava Antonina Artauda, grandiózně nazývaného přídomkem „poslední z prokletých“, je řazena do jiné doby a navíc do oblasti divadla (Divadlo Krutosti) a surrealistické poezie. Salvador Dalí pro Veroniku Landu ovšem, tak jako pro Artauda Bretonův surrealismus, představuje energii, již uctívá, ale od níž se vzdaluje stejně podvědomě, jako se vědomě přibližuje sama k sobě. Landová je pro současnost českého kontextu „artaudovským“ typem umělce, jehož vyjadřování se sice utváří mezi ideami tendencí a anti-ideami trendů, avšak i přesto, schopna je radikálně přehlížet, zkoumá vlastní subjektivistický rámec navzdory době totálního individualismu, kdy neprošlapané cesty nelze vůbec spatřit (jen tak), aniž bychom neotevřeli břich cestám již prochozeným a všudypřítomným.