Viktor Frešo

Viktor Frešo studoval mezi lety 1999-2001 v ateliéru sochařství u Jozefa Jankoviče a Jána Hoffstädtera na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění. Později (v letech 2001-2005) přešel do Prahy na Akademii výtvarných umění, kde studoval nejdříve malbu u Vladimíra Skrepla a následně nová média u Michaela Bielického.

Již v době nástupu ke studiu klasického sochařství na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě přehodnotil svůj pohled na současné výtvarné dění a scénu, což pak vedlo k upuštění od využívání tradičních materiálů a médií. Ve stejné době začíná pracovat především s autoportrétem, který řešil v různých médiích a vyústěním jeho zkoumání je diplomová práce s názvem Who Is the King?. V této fotografické sérii se nechává fotografovat mediálně známými osobnostmi, jako například Václavem a Dagmar Havlovými, Ivou Janžurovou, Karlem Gottem nebo Milanem Knížákem, jako prototyp mladého úspěšného člověka, jehož symbolem je společenský oblek. Jde tu o jakési „parazitování“ na mediální slávě dotyčných, což je společně s otázkami autorství, mediální image a kurátorským rozměrem celku základním konceptem tohoto projektu. Další možnosti autoportrétu rozpracovává také v rovině textu, kdy jde nejčastěji o nápisy na zdech galerií. Na své košické výstavě v roce 2007 v galerii vytvořil tři nápisy – Rád maľujem, Rád sprejujem, Rád oblepujem – vždy realizované v daném médiu, které jsou těmi nejjednoduššími záznamy jeho vztahu ke zmíněným výtvarným aktivitám. Sérii nápisů Bol som tu (2006-2007) prvotně předcházela autorova úvaha nad specifiky východoevropského myšlení, v níž došel k závěru, že právě oním specifikem je touha po dosáhnutí co největšího efektu s vynaložením co možná nejmenšího úsilí.

Na základě tohoto závěru pak realizoval několik výstav – například v České republice, na Slovensku, Maďarsku či v Srbsku za použití tohoto hesla vždy v domácím jazyce. Asi nejodvážnějším, nejniternějším a nejintimnějším autoportrétem je cyklus textů ve formě tabulek (Čo mi pomohlo, keď, 2005), v nichž autor odhaluje své nejosobnější problémy a zároveň v nich odkrývá osobní terapie, které je zvyklý aplikovat v rámci jejich řešení. Jejich záměrem je dopřát divákovi nejen vizuální zážitek, ale i možnost ztotožnit se s autorovými problémy a přijetí jeho konkrétní rady. Vrcholem jeho postupného odhmotňování autoportrétu jsou pak již jen drobné intervence do galerijního prostoru, které mají podobu například pouze jedné sprejové čáry (Nič o mě nepíš, ty piča, 2007).

Těmito svými drobnými, ale i většími intervencemi do galerijního prostoru vytváří jasný a přímý atak na diváka, který je naprosto přesně mířený – ať už jde o tyč ve dveřích, která brání průchodu (Nie si už náhodou starý?, 2007), nebo jeho minimalistické performance (Reakcia, Finalista ceny Oskára Čepana, 2009). Dalšími velkými okruhy autorovy tvorby jsou konceptuální sochařství, instalace, práce s obrazem, ale i klasická malba a performance.

Viktor Frešo (ed.), Viktor Frešo, Bratislava 2010.

Viktor Frešo (ed.), Viktor Frešo II, Bratislava 2011.

viktorfreso.com/info/contact1/

Jakub Král, Viktor Frešo: Myslím, že sme v peknej prdeli… (rozhovor), Artalk, www.artalk.cz/2011/12/22/myslim-ze-sme-v-peknej-prdeli%e2%80%a6/, 22.12.2011.