Viktor Takáč

Umělecká tvorba Viktora Takáče je mnohovrstevnatá, autor pracuje s médiem videa, instalace, ale i performance a happeningu. V jeho dílech lze identifikovat dvě hlavní linie tvůrčího zájmu. Tou první je tvorba instalací, které diváka navigují prostorem. Druhou pak reflexe videa jakožto média – a s tím i podmínek jeho tvorby a vnímání. Ve většině děl se zmíněné linie kombinují, a tak vznikají situace, jejichž prostorové podmínky se vztahují k tématu díla.

Důležitým bodem je vztah mezi tvůrcem a divákem. Tvůrce nastavuje výchozí podmínky, které pozorovatel reflektuje a často rozšiřuje. Tento dialog Takáč zkoumá především v kontextu pohyblivého obrazu. Ať už se jedná o klasickou projekční situaci či o prostorové vrstvení projekcí a televizí v galerii, autora zajímá, jakými způsoby se divák vůči pohyblivým obrazům vymezuje, a naopak – jakou schopnost měnit pozorovatele tyto obrazy mají.

Dílem, na němž lze tento rys ilustrovat nejlépe, je videoinstalace Schodišťový efekt II (2011). V té se na zeď promítá video, před zdí však stojí dva reflektory, které do tváře přistupujícího diváka intenzivně svítí. Čím blíž divák přistupuje, aby promítaný obraz spatřil, tím víc jej oslepuje světlo. Je to fyzicky nepříjemný zcizující efekt, který diváka nutí rozhodnout se o své pozici (vztahu) k pohyblivému obrazu.

V instalaci Studio retrospektiv (2013) pojímá Takáč prostor jako myšlenkovou mapu a naviguje návštěvníka zrekonstruovanými kulisami jeho dřívějších video prací. Například první místnost je prostředím analogickým k tomu, ve kterém Takáč natočil Front, back, left, right (s Michalem Pěchoučkem, 2011). Pozorovatel tak nevidí žádná původní videa, nachází se však v jakémsi trojrozměrném retrospektivním odrazu. Autor zde pokládá otázku: Kde se nachází opravdový obsah digitálně nasnímané činnosti? Jaký je vztah mezi realitou a jejím záznamem? Která z nich v sobě zahrnuje více autenticity?

I když je pro Takáčovo dílo typický obrat dovnitř média či technologického aparátu, je v něm vždy obsažen i zájem o samotné zobrazení a zobrazování. Zkoumané formální a koncepční vztahy jsou zakódovány ve specifických obrazech. Ty mají nejčastěji dokumentární či minimálně inscenovaný charakter, ukazují nám určitý výsek každodenní reality. Autorovi tedy nejde o redukci pohyblivého obrazu na formální principy, ale o jejich obnažení na pozadí každodennosti.

Spojení technického a poetického lze dobře vysledovat v díle Mr. Möbius lives on the 2nd floor (2007). Tato práce spočívá v ilustraci vědeckého principu – geometrie Möbiovy pásky, plochy, která má vždy jen jednu stranu a jednu hranu. Výsledné video tak tvoří dva pohyblivé obrazy, které kruhovým švenkem (rotační pohyb kamery) snímají realitu, až se v jednom bodě setkají a přelijí jeden do druhého. Je to video bez začátku a konce, nekonečná smyčka. K formálním principům, které zobrazuje, samotný obsah videa vztah nemá. Byl vybrán intuitivně, noční sledování opravy tramvajových kolejí však díky světelným a barevným podmínkám disponuje potřebnou vizuální intenzitou. A ač se jedná o prostý záznam reality, pomalý a mechanický pohyb kamery činí jeho atmosféru tajemnou, jako by se jednalo o předem naplánovanou scénu z experimentálního detektivního příběhu.

Jiným příkladem této tendence je instalace Bílá je když (2012), v níž se jednalo o rozklad videa do dvou částí prostorovým uspořádáním projekční situace. Původní video bylo promítáno na bílou desku s malým kruhovým otvorem; rozměr projekce byl však větší než deska, a tak se na zdi za deskou promítal zbytek obrazu, jakýsi rám s kroužkem uprostřed. Kromě prostorové dekonstrukce promítaného videa si lze ještě všimnout momentu, který spojil prostorové uspořádání a charakter, jakým bylo video stříháno. Záběry jsou opět záznamem každodenní reality, kamera bez emocí sleduje bezejmenné postavy v neutrálním prostředí. Jakmile však postava protne onu kruhovou výseč v desce, záběr je střihem nahrazen jiným. Forma videa a forma jeho instalace si tak vzájemně odpovídají v zacykleném dialogu.

Nové Zámky (2012) představuje naopak projekt, který je určován osobním příběhem staré ženy, jejíž někdejší dům je minulostí a na jehož místě nyní stojí panelák. Takáč zde reflektuje problematiku paměti místa a času. Na původní parcele vytváří stylizovanou rekonstrukci ženina bývalého bydliště. V galerijní instalaci pak vystavuje fotografii intervence ve veřejném prostoru spolu s videem, které je dokumentací osobních předmětů ženy. Její příběh se tak neprezentuje v souvislém proudu obrazů či slov, ale je fragmentován v čase a prostoru. A je to opět divák, který díky své imaginaci tvoří prostředníka mezi minulosti a současností.

V nejnovějších projektech Viktora Takáče je patrný důraz na spolupráci. Ať už se jedná o výstavu Černé světlo (2015) s Annou Hulačovou, nebo Kamera: Petr Krátký, Viktor Takáč, Zuzana Žabková (2014), spočívaly tyto projekty ve vzájemném dialogu a gestu přenechat své dílo k interpretaci, a někdy i k dekonstrukci tím druhým.

V podobném kolektivním duchu proběhla i performance Manifestace média (2015) s Petrem Krátkým. Její základ tvořila zatemněná místnost, v níž oba performeři stavěli předem připravenou konstrukci. Diváci byli odkázání především na svůj sluch, představivost a na záblesk fotografického světla, který se objevil jednou za dvacet vteřin. Takáč s Krátkým v průběhu performance konstrukci složili i rozložili. Pozorovatelé tak před sebou vlastně měli odvíjející se pohyb, který ovšem byli schopní zrakově vnímat pouze v drobných časových zlomcích. Akce se odehrávala v rytmu střídání tmy a krátkých záblesků, čímž autoři odkazovali k médiu pohyblivého obrazu jako takovému. Totiž k jeho iluzivnímu principu evokace pohybu, kdy film či digitální video ve skutečnosti tvoří statické obrazy proložené černými políčky, které si lidské oko v případě promítání dostatečnou rychlostí dohromady interpretuje jako kontinuální pohyb.