Vladimír Janoušek

Vladimír Janoušek pocházel z východních Čech, ke kterým ho celý život poutal osobní vztah. Po odtržení Sudet se rodina přesídlila do Úpice, kde Janoušek maturoval. Původně chtěl studovat architekturu, ale nakonec začal navštěvovat brněnskou školu uměleckých řemesel, kde se jeho zájem posunul směrem k výtvarnému umění. Studium však nedokončil, protože v roce 1941 musel nastoupit k nuceným pracím do Říše. Teprve po válce pokračoval ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kterou dokončil v roce 1950.

Počátky Janouškovy tvorby byly ovlivněny jeho studiem v ateliéru Josefa Wagnera a přátelstvím se spolužáky, jakými byli například, kromě Věry Havlové, jeho příští ženy (sochařka Věra Janoušková), Zdeněk Palcr, Miloslav Chlupáč, Olbram Zoubek či Eva Kmentová. Jejich generačním úsilím bylo hledání výrazu, který by oponoval ideologicky formovanému schematismu socialistického realismu. Umělci tehdy nalézali oporu zejména v meziválečné avantgardě, zvláště francouzské (umírněný figurální modernismus, např. Henri Luarens, Ossip Zadkin, Jacques Lipschitz, Constant Permeke, z mladších pak angličan Henry Moore). Z české tradice byl Janouškovi blízký český kubismus (Vojna, 1958, Hlava, 1961).

Kolem poloviny šedesátých let pak Janoušek nalézá svůj výraz. Na začátku 60. let se naučil svařovat kovový materiál, a to bylo pro jeho další tvorbu určující. Sochy ztrácejí tradiční objem. Řada tvarů je načrtnuta drátěnými konstrukcemi. Celkový dojem je expresívní a zneklidňující. „… byly to postavy obklopené drátěnou konstrukcí, jež vyznačovala jejich nejbližší životní prostor. Byla však příliš těsná na to, aby se mohlo říci, že je jim zárukou spokojenosti a klidu. Působila spíše jako klec podněcující své zajatce ke snaze o únik, a zvyšující tedy naopak napětí“, uvádí ve svém textu Jaromír Zemina. Hlavním Janouškovým tématem je figura, která je silně stylizovaná do protáhlé podoby (Postava s motivem času, 1966, Věčný chodec, 1966). Během druhé poloviny šedesátých let v Janouškových sochách postupně sílí technicistní charakter – sochy působí jako jakési strojové mechanismy. To dotváří prvek kyvadla, které si sochař oblíbil a které se stalo pro jeho tvorbu typické. Na sklonku desetiletí vytvořil Janoušek monumentální kompozici z vykrajovaných a svařovaných plechů s názvem Hrozba války (1968-69). Socha byla určena pro československý pavilon na světové výstavě v Ósace (1970). Janoušek pojal dílo politicky: zástup apokalyptických militantních figur kráčí s napřaženými zbraněmi na československý pavilon od sousedního pavilonu sovětského. Janoušek se po této události a pro svůj nekompromisní postoj stal v období Normalizace nežádoucí. Jeho návrhy byly vylučovány z veřejných soutěží a nemohl vystavovat.

Element pohybu zaujal Janouška natolik, že se stal dominantním pro jeho celou další tvorbu. V sedmdesátých letech začíná vytvářet sochy-reliéfy, jejichž části se dají nastavovat do různých poloh (Krajina, 1979). Tyto variabily ztratily předešlou Janouškovu rozeklanou expresívnost a vzrostl v nich konstruktivní charakter. Postupně se plošnost reliéfních forem měnila ve volnou plastiku, v níž ale Janoušek i nadále pracoval s plochými kovovými pláty. Dílo obsahovalo trpkou autorovu zpověď, reagující na jeho osud žít nuceně v ústraní. Sochy se staly obrazným vyjádřením zápasu jedince či pádu způsobeného vnějšími okolnostmi, o čemž svědčí i některé názvy jako Násilí (1984), Terč (1984-85) či několik soch s pojmenováním Pád.

Janoušek byl především sochař, ale zabýval se též malbou a kresbou. Do obrazů však přidával trojrozměrné prvky, a tak lze spíše hovořit o reliéfech. Malby byly často zpodobením krajiny, zejména té, ke které měl blízko: krajiny v Podkrkonoší. S Věrou Janouškovou od roku 1975 často pracovali na svém venkovském sídle ve Vidonicích u Pecky (Podkrkonoší). V kresbách používal Janoušek pero a tuš a tematicky se kresby vázaly k jeho sochám.

Vladimír Janoušek vstoupil do českých dějin jako sochař používající nové sochařské přístupy. Nejprve to bylo svařování a pak montované sochy: plechy, šrouby, matky, provázky, táhla jsou nedílnou součástí jeho děl. Nová technika utváření sochy byla daná i mezinárodně šířeným směrem – kinetickým uměním. Pohyb v Janouškových dílech však není aktivní, ale jen tušený nebo možný posouváním, rozevíráním či natáčením jednotlivých prvků. Svým novátorským zpracováním figury může být považován také za představitele nové figurace, která byla jednou z důležitých tendencí českého umění šedesátých a sedmdesátých let.

1981

Křídla, mobilní plastika, Třebíč

1971

Krystal vzduchu, nádvoří školy, Kladno-Kročehlavy

1970

Hrozba války, Expo v Ósace, symbolický protest proti okupaci Československa

1967

Expo Montreal

1966

Česká krajina, kašna, Jiřský klášter v Praze

1964

Slunce, plavecký stadion Podolí, Praha

1958

Hudba, Čs. pavilon Expo 58 Brusel

1955

reliéf, Dům módy v Praze

1995 Jaromír Zemina, Vladimír Janoušek: Proč to dělám právě tak, Knihkupectví Portal, Uherské Hradiště

1990 Josef Hlaváček, Karel Srp, Jiří Šetlík, Vladimír Preclík, Galerie hl.m. Prahy

1967 Ludmila Vachtová, Vladimír Janoušek, Sochy. Oblastní galerie v Liberci

1962 Jiří Šetlík, Vladimír Janoušek, Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha