Vladimír Preclík

Vladimír Preclík pocházel z rodiny strojvůdce a lidového řezbáře. Ovlivněn tímto rodinným zázemím se nejprve vyučil v Hradci Králové řezbářem (1946). Práce se dřevem ho bavila celý život. Druhou oblastí, která ovlivnila jeho pozdější kroky, bylo studium na Vyšší průmyslové škole sochařsko-kamenické v Hořicích v Podkrkonoší (mat. 1950). Poté navštěvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (ateliér prof. Josefa Wagnera absolvoval 1955). Jeho mladý život výrazně ovlivnilo onemocnění tuberkulózou (1956 pobyt v sanatoriu).

Preclík vstupoval do uměleckého života výrazně už krátce po svých studiích ještě v padesátých letech. Byl členem skupiny Trasa 54, která sdružovala výtvarníky hlásící se k odkazu meziválečné avantgardy. Startujícím stimulem zakládání skupin jako byla Trasa 54 se stala touha po vzájemné konfrontaci, následující po „klausurním“ období stalinistických padesátých let, a snaha probojovat sice staronové, ale režimem dosud neakceptovatelné podoby moderního umění, což mělo daleko větší šanci na úspěch v rámci kolektivních vystoupení. Důležitý byl i profesorský vliv Josefa Wagnera a setkání s umělci jako Vladimír a Věra Janouškovi, Olbram Zoubek, Miloš Chlupáč, Zdeněk Palcr, Eva Kmentová, kteří studovali ve Wagnerově ateliéru a stali se během padesátých a šedesátých let protagonisty české sochařské scény. V roce 1959 se Preclík představil veřejnosti svou první samostatnou výstavu, uspořádanou E. F. Burianem v Divadle D 34. Na ní vystavil soubor soch (s příznačným názvem Česká avantgarda). Součástí byly také sochařské portréty vzdávajících hold osobnostem předválečné kultury. Preclík v nich reagoval především na kubismus, ovšem v poněkud posunuté rovině. Výstava si vysloužila značnou pozornost.

V šedesátých letech dvacátého století vstoupil Preclík do výtvarného povědomí svými dřevěnými sochami. Spojoval v nich starou řezbářskou tradici s novými tendencemi tehdejšího sochařství. Sochy jsou víceméně abstraktní. Preclík podlehl kouzlu asambláže a velká část objektů jsou asamblovanými díly. Preclík však nepoužívá jako většina jeho vrstevníků nalezené nebo industriální předměty (ty se objeví v jeho pozdější tvorbě 80. a 90. let 20. století). To, co asambluje, jsou rukodělně vytvořené prvky ze dřeva, kombinované se sklem, s kůží či kožešinou. Povrchovou úpravu soch dotvářel barvou. Procesem sestavování dochází k  poetické transformaci jednotlivých prvků, často s humorným nebo ironizujícím podtextem. Preclík tehdy vytvářel sochařské cykly s názvy jako Orchestriony, Provensálská města, Vlastnosti, Depozitáře, Pražská apatyka, Malý vůz s andělem, apod. Mnohdy jsou jeho sochy společenskou kritikou. Třeba v cyklu Trůny z roku 1963, v nichž se vyjádřil k problému uzurpované moci, nebo v cyklu Antistrojů z let 1963-65, jejichž podoba je motivována sarkastickým postojem k fetišizaci stroje a k falešnému mýtu technické civilizace.

Méně početnou, ale neméně důležitou oblastí, jsou pak Preclíkovy kamenné sochy. Vznikaly zejména pro veřejné prostory. Jednu z prvních soch z kamene vystavil jako účastník dnes již legendární výstavy Socha a město v Liberci v roce 1969 (Spící město, 1967). Osudovým se mu pak staly východní Čechy, kde se narodil a kde studoval střední hořickou školu. Po revoluci v roce 1989 se Hořice staly zásluhou Vladimíra Preclíka opět centrem kamenosochařského dění formou mezinárodních sochařských sympózií. Vrcholem aktivit v této krajině pak bylo Preclíkem založené sdružení Křížová cesta (2004). Vladimír Preclík přizval ke spolupráci dalších čtrnáct sochařů tří generací, aby ztvárnili svá díla v hořickém pískovci s tématem novodobé křížové cesty. Ta pak vyrostla nedaleko Kuksu. Preclík sám pro tento projekt vytvořil návrh velké pískovcové sochy s názvem Katedrála prosby. Slavnostního otevření křížové cesty dne 4. října 2008 se bohužel Vladimír Preclík nedožil a sochu Katedrála prosby realizoval podle jeho modelu sochař Hejl.

Vladimír Preclík byl také znám svou spisovatelskou činností, které se věnoval od roku 1982. Za svůj život vydal na deset knih. Literární tvorba čerpá z autobiografických zdrojů, vzpomínek a životních prožitků. Často se vztahuje k jeho rodnému kraji. Známé je také jeho intenzivní přátelství s Miroslavem Horníčkem a Iljou Hurníkem, s nimiž literárně pracoval na vzniku knihy Trojhlas (1986).

Realizace v architektuře a veřejných prostorách:

2008 Katedrála prosby, Křížová cesta u Kuksu

2005 Památník druhého odboje, Klárov, Praha

1988 Němý film, Barrandov, Praha

Vlastní literární tvorba:

2004 Motáky z bechyňské šatlavy

2004 Přišel jsem pozdravit sochy

2003 Paměť sochařského portrétu

2001 Padesát týdnů dobrého roku , Eminent

2001 Deset zastavení v Provence, Kant

1997 Americký kolotoč, Petrov

1995 Holomráz, Nevole

1992 Kameny pokání, Melantrich

1990 Smírčí kameny, Čs. spisovatel

1989 Tiše se přemisťovati, Kruh

1988 Dřevěná knížka , Melantrich

1986 Trojhlas (spolu s Iljou Hurníkem a Miroslavem Horníčkem), Melantrich

2007 Vladimír Just, Šifra mistra Vladimíra aneb 50+50, Paseka

2004 Jan Baleka, Vladimír Preclík, Academia

2002 Jaroslav Malina a kol., Vladimír Preclík, Brno 1990–1998, Nadace Universitas Masarykiana

1999 Igor Zhoř, Vladimír Preclík, Kant

1970 Eva Petrová: Vladimír Preclík, Obelisk