Vojtěch Maša

Vojtěch Maša se v povědomí širší veřejnosti objevil především díky výhře Ceny EXIT v roce 2013, kdy sám sobě udělil Nobelovu Cenu, po které vždy toužil. „(…) už od maturity bylo mou ambicí získat Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství. Později jsem cestu vědy opustil, ale zcela jsem se nesmířil s tím, že už Nobelovu cenu nezískám. Vytvořením své vlastní Nobelovy ceny uzavřu tuto kapitolu a budu moci dál v klidu pracovat.“  Tento příklad vypovídá v mnohém jak o jeho specifickém uvažování a přístupu k umění, tak o životních a studijních okolnostech, jež jeho tvorbu ovlivnily. „Nespoutaný Maša“, jak o tomto mladém umělci jednou napsal umělecký kritik a kurátor Jiří Ptáček je totiž kromě uměleckého vzdělání, které získal především v Brně v Ateliéru intermédií Václava Stratila, také vystudovaným matematickým biologem. To se v jeho práci odráží v obsahové rovině a v některých případech i ve způsobu tvorby. Snad díky zkušenosti s vědou přistupuje k tvorbě skoro až s dětským zaujetím spojeným s nadhledem a vtipem. Objevuje se zde vážnost a citlivost, kterou se tento mladý umělec otevírá a jde o určitý druh zpovědi, ale také jistá lehkomyslnost a nadhled, kdy jde naopak o kritický a promyšlený komentář k aktuálnímu dění okolo sebe. Tento zdánlivě naivní způsob kritiky týkající se mimo jiné uměleckého světa a jeho hodnot bychom pak mohli nazvat jakousi jemnou nebo citlivou satirou. Tyto dvě polohy u Vojtěcha Maši fungují svébytně, „citlivá“ se většinou projevuje v kresbě a malbě, kritická a lehce satirická pak v akcích a projektech. V mnoha případech se ale také prolínají a mísí. 

Nejčastěji se Vojtěch Maša vyjadřuje pomocí kresby a malby. Tu také, kromě Brna, studoval na vysokých uměleckých školách v Lublani (2007-08), v Tokiu (2010) a v Ateliéru malířství v chorvatském Záhřebu (2011), přičemž je v jeho pracích zřetelný především vliv japonské kultury a také jejích výtvarných specifik (ilustrativnost, zkratkovitost,…). V některých malbách a kresbách, především těch raných, ještě klade důraz na řemeslné zvládnutí a realistické pojetí malby, později se však přiklání ke znakovějšímu a expresivnějšímu výrazu, který se pro něj stává typickým. Jeho malba a kresba pak mají díky jakési nemotornosti a nedokonalosti mnoho společného s dětskou tvorbou nebo Art brut, na rozdíl od něj jsou však střízlivější a často je v nich obsažen humorný podtext. Náměty a témata se týkají vždy toho, co jej obklopuje, co se kolem něj anebo přímo jemu děje, popřípadě na co vzpomíná a jsou tedy velmi různorodá. Do obrazů také občas vkládá text, čímž částečně získávají komiksové vyznění. Kresby mají většinou charakter náčrtků či kresbiček, které si člověk nesoustředěně či ledabyle načmárá do notýsku nebo mohou působit jako záznamy vizuálních vzpomínek, které jsou někdy více a někdy méně rozeznatelné a čitelné. Zachycuje tak nějaké intenzivní vizuální a emocionální vjemy a podněty jako je to například v sérii kreseb odkazujících na pobyt v Japonsku nebo v kresbách, které mají být podle autora doprovodem (jakýmsi soundtrackem) ke konkrétnímu filmu, jak je také představil na výstavě Tak daleko, tak blízko v Galerii Jelení (2015).

Další rovinou práce Vojtěcha Maši jsou projekty a akce různého druhu, které buď reagují na konkrétní událost, kritizují a shazují nějaký daný systém a zpochybňují daná pravidla. Všechny pak v sobě chovají jakousi účelnou naivitu a roztomilost. Jednou z nich je již výše zmíněná Nobelova cena, kterou doprovázela série kreseb a nakonec také samotná vyhotovená cena. To, že po akci zůstane nějaký výsledný artefakt, který často zpochybňuje postavení a hodnotu uměleckého díla je pro Mašu charakteristické. Jedním z ukázkových příkladů je obraz Velká žádost (2010), který představil na obhajobách klauzurních prací na brněnské FaVU, a který je zároveň obrazem (uměleckým dílem) o rozměrech 400 x 270 cm a stejně tak platným úředním formulářem. Žádost se týká povolení práce na tomto obraze po dobu svého studia. Podepsali a schválili ji všichni členové klauzurní komise, děkan ji pak podepsal také, avšak neschválil. Dalším zajímavým projektem, který dokládá Mašovu podnikavost je firma Delegated Concepts, na které si založil živnost, a v jejíchž službách je prodej uměleckých nápadů a konceptů. Při představení této firmy pak autor dodává: „(…)velký rozdíl mezi tímto projektem a pouhým prodejem umění je, že já prodávám zákazníkovi celý nápad, včetně autorství. Osoba, která nápad koupí, má právo vydávat nápad za svůj vlastní. V tomto smyslu chci akcentovat problém autorství a zpochybnit autorství všech uměleckých výtvorů.“ Jiné Mašovy projekty by se také daly označit za veřejné umění. Zde bych zmínila projekt Tokyo-Metro (2010), kdy uskutečnil v japonském metru jakýsi sociologický výzkum, při kterém si cestující podle šipek a nápisů před turnikety volili a uváděli, zda jsou šťastní nebo nešťastní. Výsledek (213 nešťastných a 103 šťastných) byl pro Mašu natolik znepokojivý, že se o tomto stavu rozhodl napsat dopis japonskému císaři.

I přes množství témat, výrazových poloh a způsobů tvorby si Vojtěch Maša získal svůj vlastní rukopis a to i přes to (a možná i proto), že se hodnotu autorského rukopisu snaží podkopávat, což není v umění ničím novým. Maša je však i v tomto destruktivním pojetí, díky již výše zmíněným důvodům, velmi osobitý. V současnosti je jedním z výrazných mladých umělců nejen na brněnské scéně a můžeme být jen zvědaví, kam se bude jeho tvorba dále ubírat.

Jiří Ptáček: VI. Zlínský salon mladých, katalog k výstavě, 2012

Alžběta Cibulková: Vojtěch Maša- Chtějí teorii všeho, Artalk.cz, 2015

Lenka Sýkorová: „Nobelova cena“ pro Vojtěcha Mašu, Artalk.cz, 2014

Jiří Ptáček: Nespoutaný Maša, Nový prostor 420/2013

Vojtěch Maša: Nobelova cena, text v katalogu Ceny EXIT 2013