Zdena Fibichová

Zdena Fibichová patřila k silné sochařské generaci, která se u nás začala formovat v poválečných letech na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové, a to převážně v ateliéru Josefa Wagnera. Fibichová byla součástí druhé vlny studentů, kteří na školu nastoupili začátkem 50. let, k jejím spolužákům patřil Vladimír Preclík nebo Jan Hendrych. České umění se v této době neslo v duchu hledání návaznosti na předválečnou modernu. Syntéza těchto snah se promítla v tvůrčí skupině Trasa, jejíž členkou Fibichová byla. Na rozdíl od ostatních sochařů a sochařek ale ve svých raných dílech nehledala vzory v českém kubismu a meziválečné avantgardě, nýbrž sahala hlouběji do historie až k archaickým kulturám a středomořské plastice.

V jejích sochách z 50. let je zřetelné hledání vlastního výrazu, který většina autorů nalezla kolem roku 1963, a nejinak tomu bylo i u Fibichové. Zatímco Ráno (1958) prozrazuje vliv Wagnera, o dva roky mladší, hladce modelovaná Modelka (1960) nebo Sedící (1961) již těží ze znalosti poválečné italské plastiky, především pak osobnosti Marina Mariniho. Figurace byla výchozím bodem pro všechny autory, kteří se na výtvarnou scénu uvedli i díky uvolnění politického tlaku a možnostem v 60. letech vystavovat. Většina sochařů této doby proto prošla téměř totožným výtvarným vývojem. V tvorbě Fibichové byla právě tato doba určující a co do inovativnosti nejplodnější. Zkoušela nové možnosti, a to jak materiálové, tak i formotvorné. Jasným cílem, bylo redukovat tvar až k jeho elementárním základům. Z původně lyrických sošek žen nebo dvojic se postupně vytrácely všechny charakteristické znaky. Nejprve se ztratil obličej, zůstal jen samotný tvar hlavy a prsou jako u lyricky pojaté Sedící, později už zůstává jen figura bez tělesných rysů jako v některých soškách ze série závěsných Mikroplastik (1961–1962), kdy je tělo už téměř úplně popřeno tak, že je na maximum abstrahováno a stylizováno.  

Série Mikroplastik je v tvorbě Fibichové zásadní tím, že jí umožnila odpoutat se od figurálního tématu, se kterým nakládala stále svobodněji. Díky tomu, že sošky z Mikroplastik byly modelovány v moduritu, který umožňoval intuitivní práci s tvarem, dospěla Fibichová k pojetí sochy coby přímému vyjádření myšlenky, vlastních pocitů a psychických stavů. Tvorba Fibichové nabývala čím dál víc osobního rázu. I  přesto, že v této době najdeme podobnosti s tvorbou Evy Kmentové nebo Věry Janouškové, Fibichové sochy jsou emotivně zacykleny samy do sebe. Právě tato zvláštní uzavřenost zapříčinila, že Fibichová byla na výtvarné scéně solitérní postavou, třebaže se během 60. let účastnila několika zásadních sochařských výstav.

V letech 1963–1965 se Fibichová nejčastěji obracela k přírodním motivům (Lomikámen, Černobýl) a současně vyměnila efemérní sádru za lehce modelovatelný cín. Povrch plastik z této doby je v souladu s informelem narušován vrypy a zářezy jako v plastice Křídlo (1965). Zlom nastal pro Fibichovou studijním pobytem ve Francii v roce 1965, kde začala pracovat s keramickou hlínou. Vznikly tak cykly Deníky a Stély, které daly podnět k mohutným betonovým a cementovým stélám druhé poloviny 60. let. Stély (1966–1968) v podání Fibichové nejsou hladkými geometrickými tvary, jak je známe od Zdeňka Palcra, ale bují v nich vlastní život, skrze tvrdý materiál se prodírají výhonky nebo pupeny, které na hmotu tlačí jakoby zevnitř a chtějí ji pomyslně roztrhnout do prostoru.

Druhá polovina 60. let byla pro Fibichovou jedním z nejúspěšnějších období. Měla řadu samostatných výstav a pracovala i na zakázkách pro veřejný prostor (Horní Liboc, Zahradní město). V roce 1968 ji silně zasáhla okupace, následovalo ještě větší uzavření se do sebe, přestala téměř tvořit. Následujícího roku těžce onemocněla a svou tvorbu, k níž se pozvolna vracela, musela uzpůsobit novým podmínkám. To znamenalo přechod od monumentálních Stél ke komorním plastikám především v sádře a hlíně. Již v cyklu Dopisů si vyzkoušela práci s reliéfem, ke kterému se vrátila v cyklech Vzkazy (1969), Z rodinného alba (1971) nebo v sérii s tematikou domácích prací (1970). S hlínou pak Fibichová ve všech cyklech pracovala neortodoxním způsobem – perforovala ji, prostřihávala jako papír nebo ji prošívala jako látku.  

Souběžně se začátkem normalizace se Fibichová odstěhovala mimo Prahu, kde se její už tak výrazná klauzura od okolí ještě prohloubila. V průběhu 70. let začala do své tvorby pojímat nejobyčejnější předměty denní potřeby (žárovky, provázky, plechovky), které beze změn transformovala do podoby sochařského objektu (Pytlíky 1978–1979). Podobný způsob práce již dříve použila Věra Janoušková v díle Peřina (1966). Zatímco ale u Janouškové lze původ jejího výsledného amorfního díla odtušit díky názvu, Fibichové Pytlíky zůstávají tím, čím byly na začátku. V průběhu 80. let umělkyně dále rozvíjela principy obsažené v jejích dřívějších dílech. Do práce s keramikou vnesla prvek presování – protlačování hlíny skrze mlýnek na maso, a drátování, které používala na obepnutí elementárních stereometrických tvarů jako v díle Poslední kostka (1985).

PACHMANOVÁ M.: Zdena Fibichová (1933–1991), katalog výstavy, Museum Kampa, Praha 2013

PETROVÁ E.: Zdena Fibichová: Plastiky a kresby, katalog výstavy, Galerie Fronta, Praha 1990

ŠEVČÍKOVÁ J./ŠEVČÍK J.: Zdena Fibichová: Obydlí, katalog výstav, Výstavní síň semafor, Praha 1987

PETROVÁ E.: Zdena Fibichová: Sochařské práce z let 1966–1970, katalog výstavy, Pražákův palác, Brno 1970

PETROVÁ E.: Zdena Fibichová: Kresby, sochy, katalog výstavy, Městské muzeum a galerie, Hořice 1968

ŠETLÍK J.: Sochařské bilance 1955–1965, katalog výstavy, Dům umění, Olomouc 1965

VACHTOVÁ L.: Socha 1964, katalog výstavy, Oblastní galerie, Liberec 1964

BALEKA J.: Fibichová Zdena, in: Allgemeines Künstler-Lexikon, 2003, s. 320

ŠEVČÍKOVÁ J./ŠEVČÍK J.: Předmětný svět Zdeny Fibichové, in: Texty, 2010, s. 453– 456

HLAVEŠ M.: Zdena Fibichová, in: Keramika a sklo, 2001, č. 1, s. 10–11

PETROVÁ E.: Zdena Fibichová. Bez ohlédnutí, in: Ateliér 3, 1990, č. 23, s. 104 – 108

MANDYSOVÁ H.: Zdena Fibichová, in: Ateliér, 1993, č. 8, s. 6

HLAVÁČEK L.: Keramická tvorba Zdeny Fibichové, in: Umění a řemesla, 1989, č. 2, s. 45–47

KŘÍŽ J.: Zdena Fibicová’s Objects, in: Glass Revue, 42, 1987, č. 3, s. 97–101

MŽYKOVÁ M.: Tvorba Zdeny Fibichové pro architekturu, in: Architektura ČSSR, 1985, č. 7, s. 320

MARŠÍKOVÁ J.: Keramika v díle Zdeny Fibichové, in: Sklář a keramik, 11, 1979, č. 29

PETROVÁ E.: Zdena Fibichová, in: Výtvarné umění XVI, 1966, č. 7, s. 469–473

Mezi snem a realitou - sochy z hlíny Zdeny Fibichové, Milan Hlaveš - Sklo, doba, lidé - vydání 23/2002

http://www.glassrevue.com/news.asp@nid=1209.html