Zdeněk Beran

Zdeněk Beran začínal na konci 50. let figurativními obrazy expresivního stylu. Inspiroval se českou avantgardou (B. Kubišta), ale souvislosti nalezneme i s moderní, zejména francouzskou malbou (G. Roualt). Po té se obrací k tašismsu (např. Akční studie z roku 1958). Svůj první debut pak zaznamenává přihlášením se k informelnímu okruhu Konfrontací, které se uskutečnily v roce 1960 a které vnesly do vývoje značný zvrat. Konfrontačníci odvrhli jakékoli pokračování v předválečné tradici a obrátili se k aktuálnějším tendencím, které pro ně představoval o např. dílo Jeana Dubuffeta.

Beran používal ve svých infromelních objektech množství nepotřebných materiálů (dřevo, kov, písek, lepenka, sololit, sláma, provaz, textil, vata, kachlíky, barva), které vrstvil do stále vyšších reliéfů, jež prořezává, a vytváří textury, z nichž čiší atmosféra rozkladu. Tento motiv rozpadu se stal příznačným i pro další práce – objekty, které vznikly v pozdějších letech. V druhé polovině 60. let vznikají také obrazy a reliéfy, v nichž se autor navrací k figuraci. Rembrandtovsky malovaná abstrahovaná Dýňovitá hlava je fantazijním obrazem o existencionálních pocitech člověka. Nechybí v ní dramaticky působící pocit zmaru a destrukce. Tento základní směr emocionálního uvažování Beranovy tvorby se plně uplatnil v jeho slavném environmentálním díle Rehabilitační oddělení Dr. Dr. a jeho transformace. Instalace vznikla nejprve v letech 1970-71 jako interiérová záležitost v prostoru jednoho karlínského domu. Prostor, sám podléhající nezadržitelné devastaci, připomínal vykachlíčkovaný nemocniční pokoj, byl naplněn kovovými lůžky, věšáky a podivnými zafáčovanými torzy figur.

Později, již po roce 1989, byla instalace „pohřbena“ do hluboké jámy a překryta skleněnou deskou. Po té byla zasypána a v roce 2000 znovu exhumována, aby části instalace mohly být vystaveny v Národní galerii. Rehabilitační oddělení bylo„logickým vyústěním mé osobní skepse, jejíž kořeny tkvěly v mém vnitřním odporu vůči modernisticky pozitivním postulátům, jak se u nás v naivní víře ve všeobecný pokrok formovaly (či byly formovány) zvláště v druhé polovině 60. let“, říká Zdeněk Beran. Téma zchátralosti, devastace a marnosti se objevují také v sérii Kufrů ( s podtitulem Strach z existence v kufru), vznikajících v roce 1976. Různé destruované předměty vyhřezávají jako vnitřnosti z útrob kufrů, které Beran vykládá dlaždičkami a doplňuje hyperrealistickými kresbami. Kufry a další typicky zchátralé jakoby ostatky těl vystavil Beran v environmentální akci v prostoru terezínské pevnosti v roce 1980 – v prostředí, které umocňovalo expresivní povahu děl. V méně emocionálně vypjatém prostředí se pohybují modely Prostorových útvarů z let 1983-85. Jsou to vlastně studie neuskutečněných instalací (až na jednu výjimku). Prostor v plexisklových krabicích je ze dvou stran opatřen „kachličkovými“ stěnami a v miniaturním interiéru jsou instalovány drobné předměty: nejčastěji židle nebo postel, které jsou doplněny jednoduchými geometrickými útvary (trojúhelník, kříž) a opět autorovými hyperrealistickými kresbami, jako tomu bylo u Kufrů.

Od 70. let se Beran soustavně věnoval také velkoformátové veristické kresbě, v níž se často vyskytují útržky lidského těla, které jsou znásilňované třeba převazováním provazy a v nichž se i nadále vyslovoval k existencionální problematice, jež ho v době komunismu neustále pronásledovala. V 90. letech se začal věnovat hyperrealistické malbě, v níž se zaměřuje na různé fragmenty reality ne vždy na první pohled čitelné. V poslední době vytvořil Beran figurativní sérii torz nahých těl, respektive převážně zadní části těl – hýždí a zad. Jsou to výseky z těla několikrát zvětšené tak, že útržek těla vyplňuje celý obraz. Beran říká, že ho baví malovat něco, co tu ještě nebylo: přední části těla jsou pro něj „historicky opotřebované“. Existenciální syrovost tu ustupuje více nezaujatému, strohému popisu. Části těl, i když nadále malovány veristickou, až fotografickou metodou, se přes svou formální redukci a zvětšení dostávají v některých obrazech na pomezí abstraktního obrazu.

Zdeněk Beran. Texty: Zdeněk Beran, Jindřich Chalupecký, Milan Knížák, Jan kříž, Jiří Machalický, Mahulena Nešlehová, Patrik Šimon, Petr Wittlich. Národní galerie v Praze 2007.

Wagner Radan: Dvě strany jedné mince, A2 kulturní týdeník, s. 8