Bol som až v Egypte

Tím, že Švolík své obrazy často buduje na historických základech, je na místě připomenout paralely patrné především v počátcích jeho tvorby. Fotografované scény tehdy budoval na rozsáhlých plochách, jež následně snímal z velké výšky, čímž dosahoval plochosti a malířské či kolážovité kvality obrazu. Podklad scén, často beton, asfalt, trávník či chodník tvoří sice pozadí příběhu, ale pozadí nikterak zanedbatelné. Švolíkovi zde mohla být inspirací tvorba předchozí generace anebo autorů specificky pracujících s obrazy „nalezenými“ v neforemných omítkách a zbytcích asfaltu, jakými byla například Emila Medková nebo Vilém Reichmann. Drsné struktury však Švolík zahlazuje jednoduchou symbolikou na nich se odehrávajících výjevů (fotografie „Môj život člověka“, 1986 nebo „K svojej rodnej hrude země“, 1986 a mnohé další z 80. let) nebo tematikou často až pohádkovou. K pohádkovým motivům se autor rovněž dostává ve svých barevných fotografiích z roku 1987.
Symboly a piktogramy, které v 80. letech zabydlovaly široká pole z výšky viděných struktur, postupně začínají žít vlastním životem a stávají se samostatnými figuranty Švolíkových koláží, fotogramů a fotografií. Logicky si nacházejí cestu na přebaly cédéček a elpíček. Některé piktogramy se posléze mění v orámování celé fotografie. I zde se projevuje ironie Švolíkově tvorbě blízká, a to když v cyklu „Zpět k přírodě“/ „Back to the Nature“, 1992–97 onu přírodu ohraničuje a doplňuje siluetami člověka. Těmito doplněními jsou pak přírodní útvary stejně lidské, jako se lidské tvary mohou podobat geologickým a botanickým. Podobnostmi tvarů, kdy se špičky střech stávají ňadry a obrácené pohoří vykrouží baculatý zadek, se Švolík baví po celou dobu své tvůrčí činnosti. A právě bezelstnost či určitá naivita, jednoduchost nebezpečně hraničící s banalitou a hravost spojená s pošťuchováním pro Miro Švolíka představují přetrvávající tvůrčí principy.