Zásadním tématem Láníkové je zranitelnost, nemoc a léčení. Autorka pracuje s krabičkami od psychofarmak nebo s náplastmi. Redukcí těchto objektů do abstraktních forem vyjadřuje kvantifikaci lidského těla lékařskou vědou a vychází při tom i z vlastní zkušenosti pacientky. Kriticky přistupuje zejména k medicínskému utlumování těla a zaměření léčby na symptomy. V díle Skleněné pláště obalů psychofarmak (2020) apropriuje a abstrahuje rozložené krabičky od léků, které v minulosti užívala a které zde v poměru 1:1 převádí do skleněných objektů. Představuje tak křehkost a zranitelnost tělesné zkušenosti a zároveň nemoc jako sociální konstrukt: podobně jako procesy v našich tělech, ani naše emoce mezi sebou nemají ostré hranice, ale komplexně se prolínají v celku. V průhledných, geometrických tvarech skleněných krabiček můžeme lékařskou diagnózu chápat jako určitou abstrakci, šablonu, kterou přikládáme na komplexní tělesné procesy. Ta je sice v jistých případech potřebná, nikdy ale není úplná ani přesná.
S apropriací a abstrahováním autorka pracuje také v dílech Obrysy náplastí (2021) či Atlas náplastí (2020), v nichž obkresluje různorodé tvary tohoto zdravotnického materiálu anebo s ním pracuje ještě jiným způsobem. Rozmanitost náplastí je překvapující a Láníková tak ve zmíněných sériích zobrazuje různé podoby zraňování. Sériový až technicistní charakter těchto prací připomíná způsob, jakým se fenomény, jako je zranitelnost a nárokování léčení, odehrávají na pozadí ekonomických a sociálních okolností, s nimiž jsou provázány.
